Je deprese dědičná? Dosavadní výzkumy naznačují, že nikoli. Sklon k depresi můžete pouze zdědit - to znamená, že děti lidí trpících depresivní poruchou jsou vystaveny většímu riziku rozvoje této nemoci (asi o 15-30 % ve srovnání s dětmi zdravých rodičů).

Dědičnost depreseje problém, který je předmětem opakovaného výzkumu. Žádný z nich zatím nepotvrdil, že by depresivní poruchy měly být dědičné onemocnění. Geny jsou sice jedním z faktorů ovlivňujících vznik této nemoci, ale nejsou určující.

Faktory ovlivňující rozvoj deprese

V současnosti převládají u psychologů a psychiatrů biopsychosociální determinanty deprese. To znamená, že jeho výskyt je ovlivněn třemi typy faktorů:

  • biologické – souvisí s genovým přenosem a abnormalitami neurotransmiterů;
  • psychologické - označují duševní strukturu člověka, např. jeho reakci na stres, způsoby budování vztahů s ostatními lidmi atd.;
  • sociokulturní – zahrnují vnější faktory, např. materiální a profesní problémy, riziko patologie, násilí, škodlivé rodinné vzorce.

Geny jsou tedy pouze jedním z mnoha důvodů pro rozvoj unipolárních afektivních poruch, i když je těžké posoudit, do jaké míry ovlivňují vznik onemocnění. Rozhodně nepotvrzují na 100%, že i dítě nemocného člověka bude mít depresi.

Role dědičných faktorů při výskytu deprese

Příbuznost s někým, kdo trpí depresí, ji v žádném případě automaticky nerozvine v pozdějším věku. Jediné, co lze říci, je zvýšená náchylnost k depresivním poruchám u prvostupňových příbuzných - pravděpodobnost rozvoje deprese je o 15-30 % vyšší než u dětí zdravých rodičů

Genetická zátěž také ovlivňuje věk, ve kterém se objevují první příznaky onemocnění – bylo zaznamenáno, že lidé, kteří mají příbuzné s depresí, pociťují příznaky onemocnění v dřívějším věku než ti, kteří nemají žádnou rodinnou anamnézu deprese . Navíc, čím nižší je věk postižených rodičů, tím větší je riziko rozvoje afektivních poruchunipolární u jejich dětí.

Dědění deprese mezi sourozenci

Studie na jednovaječných dvojčatech ukázaly, že pokud se jedno dostane do deprese, druhé má 22-67% šanci, že onemocní. V případě dvojvaječných dvojčat je riziko nižší – pohybuje se od 0 do 45 %.

Důležité je, že i když byla dvojčata oddělena hned po narození a byla vychována v různých rodinách, obě si zachovaly stejný stupeň zranitelnosti vůči depresi.

Zdědění deprese po rodičích - ne vždy jsou na vině geny

I když sklon k depresím u těch dětí, jejichž rodiče trpěli poruchami nálady, je větší, nemusí to být způsobeno jen geny. Velký vliv na vznik onemocnění má i způsob výchovy dětí a vzorce chování, které jim rodiče sdělují. Pokud se potýkají s depresí, jsou jejich rodičovské schopnosti poněkud narušeny – nedokážou svým potomkům projevovat dostatek tepla a náležitě se o ně starat. Proto také může existovat zvýšené riziko rozvoje deprese u jejich dětí.

Bude to pro vás užitečné

Traumatické zážitky a dědictví deprese

Primárním faktorem způsobujícím depresi jsou nouzové situace, které spouštějí silnou stresovou reakci. V takovém případě by ale riziko přenosu nemoci na potomky nemělo existovat – deprese je totiž způsobena vnějšími, nikoli biologickými faktory. Dopadá to jinak.

Výzkumníci z univerzity v Tel Avivu pozorovali, že u potkanů ​​stres z prostředí přispívá k určitým genetickým změnám. Stejné změny byly odhaleny u jejich potomků a dalších generací, a to i po eliminaci stresových faktorů. Na tomto základě vědci došli k závěru, že silné emocionální reakce zanechávají v genech živých organismů trvalou stopu, kterou předávají dalším generacím.

U lidí to může být podobné – zdědění změn v DNA způsobené nouzovou situací může mít za následek větší náchylnost k depresi a úzkosti. Tento mechanismus vysvětluje, proč potomci těch, kteří přežili holocaust, mají nižší hladinu kortizolu – stresového hormonu. Tento symptom je charakteristický pro posttraumatickou stresovou poruchu, která může vzniknout mimo jiné v důsledku traumatických zážitků.

Kategorie:

Psychiatrie