O smrti nelze mluvit, přestože je to nejintimnější a zároveň nejpřirozenější událost v lidském životě. Není to však naše chyba. Jak je život křehký, jsme si skutečně vědomi zprávy o nevyléčitelné nemoci. Po šoku nastává nedůvěra v lékařskou diagnózu: Musí to být omyl!

Otec předstíral, že se mu celou dobu daří dobře. Bolest si nepřipouštěl. Nechtěl nám dělat starosti. Věděl, že umírá, ale nemohli jsme o tom mluvit – tato slova pacientovy dceryhospicby mohli opakovat mnozí z nás. V minulosti lidé umírali doma, obklopeni svými příbuznými. Rozloučili se s nimi, usmířili se a sdělili svou vůli. U smrtelné postele stáli příbuzní a sousedé. Byl čas na bdělost, modlitbu, důležitá gesta. Dnes je smrt zbavena svého majestátu, vytlačena z našich životů jako něco hanebného. Často se to odehrává v nemocnici, když je rodina pryč a my si s ní nevíme rady. Nemůžeme mluvit o smrti – nejintimnější a zároveň přirozené události v lidském životě. Není to naše chyba. Rozvojem civilizace jsme ztratili přímý kontakt s přírodou, a tím i schopnost pozorovat její rytmus. Model rodiny se změnil. Nejčastěji nepozorujeme, že naši prarodiče a praprarodiče stárnou a umírají. Smrt je tedy pro nás něco zcela nového, nepochopitelného a hrozného. A přesto je nutné o ní mluvit. Pracovníci hospiců pečující o umírající tvrdí, že by to v našich domovech nemělo být tabu. Nejlépe se zvyká umírat, když o tom mluvíme. Pomáháme tak svým blízkým odejít. A paradoxně právě díky smrti nacházíme hlubší, opravdový smysl našeho života.

Memento mori - smrt se týká každého

Mladým a zdravým lidem se smrt zdá tak vzdálená, že je neskutečná. Všichni si hluboko uvnitř klameme, že se to nikdy nestane. Jen nevyléčitelná nemoc nám připomíná křehkost života. Tělo se dostává do popředí, protože určuje naše bytí či nebytí. Zbytek je nedůležitý. Nemoc těla se stává zdrojem strachu z bolesti, slabosti, osamělosti a konečného soudu. Někteří lidé mají odvahu o tom mluvit přímo, jiní si myslí, že je takový rozhovor přiblíží smrti a vyhnou se jí.

Od vzpoury k přijetí smrti

Náhlá zpráva o nevyléčitelné nemoci způsobí, že se člověk cítí šokován a zmaten. Ihned poté začne popírat vše, co lékaři říkají: - Je to nějaký omyl. Nemůžu být tak vážně nemocná. Pomalu se však do jeho vědomí začíná dostávat krutá pravda. Vztek roste proti celému světu, včetně mě. Nemocný se nedokáže smířit s vlastním handicapem, ztrátou postavení v rodině a společnosti. - Někteří pacienti se o rakovině dozvědí přes noc a stejně rychle musí opustit zaměstnání - říká Sławomira Woźniak, psycholožka z Arcidiecézního centra paliativní domácí péče. - Zvláště naštvaní jsou muži v manažerských pozicích. Nedokážou se smířit s tím, že svět se řídí jinými zákony, než které si sami stanovili. Že utrpení a smrt jsou neoddělitelné prvky života. Po nějaké době však pacient vzpouru vzdá a začne smlouvat. Snaží se odložit okamžik smrti – do svatby své dcery, do narození vnuka. Pak přestane věřit ve smysl těchto léčeb a upadá do deprese. Nechci brát léky ani jíst. Konečně dozrává, aby přijalo nemoc a smrt. A kupodivu mu to dává pokoj. Stává se laskavým k okolí i k sobě. Dokonce si ten okamžik začíná užívat. - Jedna mladá žena našla největší štěstí ve sledování svých dětí - říká Sławomira Woźniak. - "Jen sedím a dívám se na ně." Nic jiného nepotřebuji, “říkala. Tento druh vzdálenosti je pro zdravé lidi téměř nedosažitelný.

Zkrocení smrti rozhovorem s nemocným člověkem

Naše umírající přátele nebo sousedy navštěvujeme jen zřídka. Domníváme se, že to není vhodné; že v takových chvílích má nemocný zůstat sám s rodinou. V důsledku toho nemáme ponětí, co dělat nebo co říci, když je umírající jeden z našich blízkých. - V takové situaci se rodina teprve musí naučit, jak zacházet s nevyléčitelně nemocnými - říká otec Andrzej Dziedziul, ředitel Domácího hospicového centra. Nejčastěji je okolí vyděšené jako nemocní. Nechci mu ublížit. Vyhýbá se tématu smrti. Snaží se udržet pravdu v tajnosti. Stává se také, že si obě strany uvědomují bezvýchodnost situace, ale nemluví o ní, aby si navzájem neublížily. Konverzaci vystřídá stále opakovaná otázka: „jak se cítíš?“. Je to tak trochu únik před problémem.

Zkrocení smrti: život s vědomím blížící se smrti

Zdálo by se, že čas od opuštění nemocnice je pro nevyléčitelně nemocného pacienta, který jen čeká na konec. "Je mi líto, ale už nic nebude fungovat."dělat". Mnoho pacientů považuje tato slova lékaře za větu. Na dokončení obvykle zbývá několik měsíců, týdnů nebo dní. Stává se, že poslední měsíce či týdny života se stávají nesmírně vzácným a krásným obdobím. Konečně je tu možnost setkat se s příbuznými, které jste dlouho neviděli, odpustit bližnímu, dát si do pořádku majetek, setřást ze srdce trýznivé tajemství. Toho všeho může nemocný člověk dosáhnout prostřednictvím svých příbuzných. Neudělá to, pokud společně neprolomí bariéry mlčení o smrti.

Lítost nad životem pociťují umírající bez ohledu na věk. Stařec se smrti brání stejně silně jako teenager. Stává se však, že starší lidé mají pocit naplněného života a dychtivě očekávají konec, modlí se za jeho brzký příchod a jsou připraveni. Těší se na setkání se svými zesnulými rodinnými příslušníky, přáteli. Možná se jednotlivé fáze reakce na nemoc (šok, vzpoura, vztek, smlouvání, deprese, přijetí) časem prodlužují. Někteří starší lidé si tím procházejí možná mnohem dříve, protože už prožili smrt někoho jiného nebo ji vůbec neprožívají. Nepochybně se však cítí více doma mezi mrtvými než mezi živými.

Důležité

- Babička zemřela, když jsem byl student - vzpomíná 40letá Joanna. - Zdálo se mi, že mě vzala na sušenky, sedli jsme si k nim na lavičce v parku a ona řekla sbohem, protože spolu nikdy nepůjdeme na něco sladkého. Dnes ráno jsem volal domů. Věděl jsem, že se stalo něco špatného. Věřím, že se se mnou babička opravdu přišla rozloučit.

Zkrocení smrti: truchlení obvykle trvá asi rok

Smrt milovaného člověka není konec, ale začátek bolesti pro ty, kteří zůstali. Smutek má různé příznaky a fáze. Nelze se ničemu divit, každý reaguje po svém. Někteří pláčou, někteří nenacházejí žádnou úlevu a mnozí cítí fyzickou bolest a nemoc. Někdy se lidé vrhnou do práce, aby se unavili a nepřemýšleli. V minulosti se věřilo, že duše zesnulého je po smrti tři dny doma. Ale naši mrtví nás nikdy neopouštějí, jsou přítomni v našich myšlenkách, vracejí se ve snech. Jsme utěšeni, že se jednoho dne setkáme ve světě bez bolesti a utrpení.

- V případě rakoviny začíná truchlení pro zesnulého ještě před jeho smrtí - říká Maria Bogucka, psycholožka z Domácího hospicového centra. - Zoufalství je doprovázeno úplnou dezorganizací života. Během smutku je třeba je přeskupit. V polských podmínkách to obvykle trvá od půl roku do dvou let. Přítomnost zesnulého ale pociťují blízcí mnohem déle. Pokud všakBěhem této doby se vracejí do každodenního života: práce, škola, domácí povinnosti, žádný důvod k obavám. Horší je, když se osiřelý po dvou letech nemůže v nové situaci ocitnout. Měla by navštívit specialisty, kteří jí poradí, jak se naučit žít.

měsíčník "Zdrowie"

Kategorie:

Psychologie