Politika rozděluje nejen sociální a sociální skupiny, ale také rodiny. Naše postoje se radikalizují a naše názory se polarizují. Jak mluvit o politice se svými blízkými, aby názorové rozdíly nepřerostly v hádku dvou nesmiřitelných stran? A kdy je lepší politická témata vůbec nezmiňovat?

Pokud jsme si vědomi toho, že ke stolu zasednou lidé s velmi odlišnými politickými názory, stojí za to dokonce před schůzkou promluvit s potenciálními odpůrci a navrhnout jim, aby o prázdninách zakopali válečnou sekeru. Postavme je na dálku ke stolu, a když se rozhovor stočí k politickým tématům a diskuse začne nabírat na intenzitě, jemně připomeňme hostům, že návštěva není bitevní aréna. V takových situacích je užitečné atmosféru dovedně rozptýlit vtipem (ale pozor - nesmí to být zesměšňování jedné ze stran!) nebo obratnou změnou tématu rozhovoru.

Za předpokladu, že účelem rodinného setkání je společná oslava svátků nebo narozenin, můžeme přítomným zpočátku navrhnout, že nebudeme diskutovat o politických tématech. Je pravda, že by hostitelům nemělo být zakazováno chovat se svobodně, ale mohou před i během schůzky její průběh aktivně ovlivňovat a podnikat určité kroky, aby se každý z jejich hostů cítil příjemně.

Mluvme otevřeně

Někdy je nemožné nemluvit o politice, protože se každého osobně dotýká zvláštním způsobem. Můj strýc například doufá, že obnoví předchozí důchodový věk, a očekává, že v příštím roce odejde do důchodu; neteř čeká dítě počaté v důsledku programu IVF zavedeného předchozí vládou. V takové situaci nemá smysl předstírat, že všichni souhlasíme – musíte své názory vyjadřovat otevřeně, a to ani nepočítat s tím, že přesvědčíme druhou stranu.

Toto řešení je dobré, protože se seznámíme s argumenty našich oponentů a máme možnost vyjádřit svůj názor. To nám umožňuje zjistit, co naše blízké trápí a ve výsledku zmírnit vzájemnou nevraživost a z toho plynoucí napětí. K tomu však potřebujeme zvědavost a otevřenost vůči druhému člověku a – což je stejně důležité – uvědomit si, z čeho naše emoce vyplývají, a ovládat je. Jejich přebytek brání nejen hmatatelnýmhádat se, ale také nám brání naslouchat druhé straně. V důsledku toho se diskuse může změnit v hádku a odpůrci se utvrdí ve svých pozicích.

Proto stojí za to stanovit určitá pravidla vedení rozhovoru a při jednání se jich držet. Úkolem hostitelů je odvolat je a diplomaticky spor zmírnit. Prospívá zde jejich znalost rodinného stylu komunikace, který je obtížné změnit, a vědomí povahy vzájemných vztahů mezi hosty. Hádka o politice se často netýká politiky, ale jiných nezveřejněných a důležitých důvodů: léčba komplexů, pocit moci, kontroly, udržování autority, minulé křivdy, skryté manipulace. Stojí za to si je zapamatovat, abychom mohli plamenný konflikt včas uhasit.

Bude to pro vás užitečné

Pravidla sporu

1. Zaměřujeme se na podstatu sporu, prezentujeme své stanovisko jasně a k věci, vyhýbáme se odbočkám a argumentům emocionálního charakteru.

2. Uznáváme právo každého přítomného na vlastní názor a dáváme každému možnost se vyjádřit.

3. Pozorně nasloucháme svým protivníkům. Nezastavujeme a neškrtáme v jejich slovech.

4. Kontrolujeme své emoce a pamatujeme si, že nesouhlas je způsoben rozdílnými názory, nikoli špatnou vůlí partnera.

5. Oddělujeme téma od osoby: vyhýbáme se osobním „výletům“. Mluvíme klidně a laskavě, bez odsuzujících výrazů, otevřenosti nebo posměšků.

6. Když převládnou emoce, zastavíme hádku a odložíme diskuzi, dokud se atmosféra neuklidní.

Podívejme se na to jejich očima

Aby byl rozhovor konstruktivním sporem a ne hádkou plnou špatných emocí, musíte si vypěstovat empatii. Zkusme porozumět pohledu partnera, podívejme se na to jeho očima. Není to jednoduché, věříme-li, že druhé straně nestojí za to naslouchat, protože se mýlí, byl zmanipulován atd. Představme si ale na chvíli, že přesně to samé si o nás myslí druhá strana (a nejspíš i je) . Je důležité si uvědomit, co partner cítí a jaké emoce naše slova a chování vyvolávají. Ukažme tedy alespoň svůj záměr vyslechnout druhou stranu tím, že řekneme například: „Nejsem si jistý, že s tebou budu někdy souhlasit, ale zajímalo by mě, co si myslíš a proč si to myslíš.“ Neposlouchejme jen argumenty, zkusme také cítit emoce partnera a ukázat je („Chápu, že tě to rozčiluje…“)

Můžete také použít svá vlastní slova k formulování názorů oponenta a zeptat se, zda to má na mysli. Vyjádříme tak ochotu k dohodě, vybudování důvěry, zmírnění podnětu k útoku ze strany partnera a pravděpodobně se dočkámereciprocita – protivník nás vyslechne tak, jak jsme my slyšeli jeho. Díky tomu zůstaneme na úrovni věcné diskuse – a to nám dává šanci vyhnout se hádce a pochopit úvahy druhé strany. A i když se stále budeme v názorech lišit, nakonec se můžeme rozcházet.

Jsme rodina, sdílíme společné hodnoty

Starý vtip říká, že kde jsou dva Poláci, tam jsou tři strany. Při rodinném setkání však stojí za to si co nejčastěji připomínat, co máme společného – může to ulevit náladě a snáze se dostat k vašim protivníkům. Možná to není zrovna na cestě, ale něco nás přimělo sednout si společně ke stolu na Velikonoční neděli. Spojuje nás pokrevní pouto, lpění na tradici, vzpomínka na společné zážitky, péče o blízké. Odkazování na tato témata pomůže překonat pocit odcizení, který se mohl vloudit do našeho vztahu.

Mohou to být maličkosti: otázka na zdraví dlouho neviděných příbuzných nebo společných přátel, hrdost na úspěchy společného vnuka, vzpomínky na společně strávená léta atd. Lidé si mohou spojovat překvapivé věci: starší lidé dokáže najít společnou řeč tím, že si bude stěžovat na dnešní mládež, mladé matky - mluvit o pokroku nebo školních problémech svých dětí. Stačí najít malinkou trhlinku ve skořápce jinakosti, aby do ní prosákla, když ne sympatie, tak alespoň porozumění. Díky tomu je mnohem snazší navázat kontakt, když jsou účastníci rozhovoru na opačných stranách barikády.

Poslouchejte, nejen poslouchejte

V zápalu diskuse se stává, že nejdůležitější je pro nás artikulovat argumenty, které nám duní v hlavě. Nedovolíme si myslet, že se můžeme mýlit nebo že ten druhý má také pravdu. Naši musí mít navrch: snažíme se partnera překřičet, ignorujeme jeho argumenty. A ačkoli slyšíme, co říká, nerozumíme smyslu jeho řeči – protože nechceme poslouchat. Náš partner – také daleko od toho, aby naslouchal protivníkovi – nám dává štěstí, a pak vzájemné nadšení roste. Mezitím, abyste mohli komunikovat s druhou stranou, musíte naslouchat a snažit se porozumět. Když teplota sporu nebezpečně stoupne, zastavme se a v klidu řekněme: "Teď mluvíš, já tě poslouchám." Tato věta dokáže zázraky. Při diskuzi je vhodné připomenout zásady asertivity, které pomohou odstranit agresivitu. Tady jsou: já i můj partner máme právo na svůj vlastní názor; říkáme je otevřeně, ale nepřednášíme ani neútočíme; mluvíme o tom, co sami cítíme, neposuzujeme ani nekritizujeme postoj partnera („rozčiluje mě / zlobí / znepokojuje, že …“ a ne: „jste beznadějně zaslepený …“).

měsíčník "Zdrowie"

Kategorie:

Psychologie