Léčba poruch osobnosti spočívá především v psychoterapii a farmakoterapii. Lze je podpořit nácvikem sociálních dovedností a zvládáním nezdravých emocí. Efektem terapie je u člověka s poruchou osobnosti rozvoj nových, konstruktivních způsobů komunikace, vnímání sebe sama a světa. Terapie je také šancí pro plnější zapojení do společenského života (rodina, práce) a odstranění pocitu odcizení a nesouladu.

Léčba poruch osobnostije snahou o změnu zažitých způsobů jednání, myšlení a vnímání světa, způsobených změnami v psychice. Denně ztěžují život člověku s poruchou osobnosti, protože se liší od společensky akceptovaného chování. Dělají jí problémy v jednání s druhými lidmi a je to pro ni těžké sama se sebou.

Používanými metodami léčby jsou psychoterapie a farmakoterapie (jako podpora psychoterapie, protože podávání léků snižuje závažnost příznaků poruchy, ale neléčí její příčiny). Účinky terapie závisí na závažnosti příznaků poruchy a době, od které se objevují. Prvním krokem před zahájením léčby je setkání s psychiatrem nebo psychologem, který po pohovoru a případných testech stanoví diagnózu. Poté se s podporou specialisty pacient rozhodne, kterou terapii si zvolí-individuální nebo skupinovou.

Důležité! Pamatujte, že ne každé chování, které je kritizováno, nepochopeno nebo se cítíte hůře, je příznakem poruchy osobnosti.

Léčba poruch osobnosti: psychoterapie

Individuální krátkodobá psychoterapie (do 10 sezení) při léčbě poruch osobnosti nefunguje. Problémy tohoto typu vyžadují více schůzek a hloubkovou práci s pacientem. V procesu léčby je velmi důležitá vzájemná důvěra a aktivní účast obou stran na terapeutickém procesu. Nejúčinnější (40-64 %) jedlouhodobá psychoterapie(nad 10 sezení). Dát možnost vhledu, tedy poznání mechanismů psychiky, často nevědomé, které mohly poruchu způsobit. Pak můžete efektivně pracovat na dosažení léčivých změn ve struktuře osobnosti.

Další metodou léčby poruch osobnosti je skupinová psychoterapie(velikost skupiny by neměla přesáhnout 10-12 osob). Pak také pracovat na škodlivém chování, myšlenkách a vztazích, ale to se děje společně s ostatními členy skupiny a jedním nebo dvěma terapeuty. Společné setkání neznamená jen povídání o vašich zkušenostech, učení se novým, zdravým způsobům reakce. Poskytují také příležitost konfrontovat se a uvědomit si, jak to, co děláte a říkáte, ovlivňuje a interaguje s ostatními lidmi. Setkání se konají v bezpečných podmínkách, v prostředí lidí, které znají, v atmosféře důvěry a nesouzení. Velmi důležitým prvkem v terapii poruch osobnosti jsou také vztahy, které vznikají mezi účastníky skupiny.

Při léčbě poruch osobnosti se nejčastěji používají:

  • psychodynamická psychoterapie- vychází z předpokladu, že lidský život řídí vnitřní, nevědomé mechanismy. Při setkáních terapeut především naslouchá, pomáhá vyvolat vzpomínky a podporuje sdílení emocí, nápadů nebo snů.

Terapie zaměřená na přenos (TFP) je odvozena z moderní psychodynamické psychoterapie. Jeho tvůrcem a propagátorem je Otto Kernberg. V TFP vztah vytvořený mezi pacientem a terapeutem umožňuje pacientovi znovu vytvořit vztahy přítomné v jeho životě (partnerské, profesionální, s přáteli). Terapeut pomáhá pacientovi pochopit a integrovat všechny aspekty vztahu, včetně těch trapných a obtížných – pocity, myšlenky, motivaci, aby později mohl sebe i okolí vnímat soudržně a jednotně. Terapie zaměřená na přenos se zvláště zaměřuje na léčbu pacientů s hraniční a narcistickou poruchou osobnosti.

  • modifikované přístupy odvozené z kognitivně-behaviorální terapie (např. kognitivní, kognitivně-analytická, dialekticko-behaviorální) - jejím základem je předpoklad, že jednání je řízeno tím, jak přemýšlíte o sobě a své roli ve světě. V tomto přístupu je terapeut odborníkem a pomáhá porozumět problému, podílí se na změně tohoto způsobu myšlení (kognitivní aspekt) a následně chování (behaviorální aspekt).

Dialektická behaviorální terapie vyvinutá Marsha Linehan je založena na kognitivně behaviorální terapii. Jejím základem je všímavost, tedy zaměření na „tady a teď“, přijetí dění s pozitivními i negativními důsledky, ukončení boje se sebou samým a okolím. Dialektika má zase pomoci porozumět tomu, co se děje v pacientově životě, tím, že smiřuje protiklady a syntetizuje je, ukazuje funkčnost vdysfunkce, vztahy příčina-následek. Terapeut je spíše partnerem, který v případě potřeby podněcuje další kontakty, aby pacient v terapii setrval a efektivně zaváděl nové, zdravější chování a myšlenky. Tento typ terapie je zvláště užitečný při léčbě hraničních poruch osobnosti, také s chováním ohrožujícím život a zdraví pacienta, dále poruch příjmu potravy nebo například závislosti na opiátech

Výše ​​uvedené terapie umožňují terapeutovi být přímější a aktivnější, což je velmi důležité, když se porucha zhorší nebo když se objeví myšlenky a pokusy o sebevraždu a sebepoškozování.

Stojí za to vědět

Rozdíly mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem

Psycholog vystudoval vysokoškolské studium psychologie. Diagnostikuje a provádí testy, poskytuje názory, poskytuje psychologické poradenství a vzdělává.

Psychiatr vystudoval lékařství a specializuje se na psychiatrii. Diagnostikuje, provádí farmakoterapii, vydává recepty, pracovní neschopnosti a doporučení do nemocnice. Může vést psychoterapii, pokud absolvoval psychoterapeutickou školu.

Psychoterapeut má magisterský titul (např. psychologie, pedagogika, sociologie, medicína) a absolvoval nebo absolvoval psychoterapeutickou školu, což je potvrzeno zkouškou a certifikátem psychoterapeuta

Psycholog, psychiatr, psychoterapeut a kouč – na koho se obrátit se svými problémy?

Podívejte se na galerii 10 fotografií

Léčba poruch osobnosti: farmakoterapie

Farmakoterapie se obvykle používá periodicky, když se objeví zvláště nepříjemné příznaky poruchy. Primárně se používá ke zklidnění emocí, regulaci nálady, snížení úrovně příznaků úzkosti a deprese. Pomáhá překonat krize a zlepšit vaši pohodu. Farmakoterapie může být kombinována s dlouhodobou psychoterapií při těžké poruše osobnosti. Pokud se však použije jako jediná forma léčby, neodstraní poruchu osobnosti.

Příkladem využití farmakologie při léčbě poruch osobnosti je antipsychotická léčba, která pomáhá snižovat podezíravost vůči druhým a používá se také při léčbě poruch osobnosti, jako je schizoidní nebo paranoia, při sluchových halucinacích nebo paranoiách objevit. Léky ze skupiny stabilizátorů nálady se používají ke snížení impulzivity a agresivity

Ve farmakoterapii poruch osobnosti se používají léky z různých skupin, ale jsou vybírány individuálně. Protože jednotlivé příznaky poruchy, přestože mají stejný název, se mohou lišit svým zdrojem nebo stupněmvážnost. Například:

  • léky ze skupiny neuroleptik působí antipsychoticky a navíc mohou – v závislosti na symptomech provázejících poruchu – zklidňovat (při motorické agitaci) nebo aktivovat (ovlivňovat psychomotorický pohon, působit proti negativním projevům porucha) nebo mají pozitivní vliv na depresivní náladu,
  • antidepresiva kromě antidepresivního účinku podporují léčbu úzkosti a záchvatů úzkosti; sociální fobie doprovázená stresem a strachem z navazování kontaktů a sociálních vztahů; terapie bolesti a posttraumatické stresové poruchy,
  • role anxiolytických léků je odstranit nebo snížit jednotlivé psychopatologické symptomy. Mají anxiolytické, hypnotické, náladu zlepšující, hypnotické a sedativní účinky.

Léčba poruch osobnosti: jiné metody

Trénink sociálních dovedností, jehož základem je mimo jiné učení, je nápomocný při léčbě poruch osobnosti:

  • modelování nového chování,
  • způsoby, jak se vypořádat s obtížnými emocemi (např. hněv),
  • schopnost adekvátně reagovat na situaci (např. v rozhovoru),
  • budování sebeúcty,
  • pravidla komunikace.

Tyto druhy nástrojů se používají v individuální, skupinové a podpůrné terapii

Podpůrná psychoterapie

Podpůrná psychoterapie má pomoci pacientovi lépe fungovat, ale nemění osobnost a obranné mechanismy, tedy ty, které chrání ego. Podpůrný terapeut dává pochopení a pomoc, zdůrazňuje pozitivní vlastnosti pacienta a roli důvěry v sebe sama. Pomáhá udržet výsledky dosažené při dlouhodobé terapii, rozpoznat následné vzorce jednání, které život ztěžují, a posouvat práh tolerance k obtížným zážitkům, tedy spouštěčům nezdravého chování či způsobu myšlení. To znamená, že pacient se učí své po sobě jdoucí signály (emocionální, změny nálady, myšlenkové vzorce), které dříve spouštěly nezdravé chování, pracuje s nimi a vytváří nové, konstruktivní. Podpůrnou psychoterapii volí i lidé, kteří nemají dostatečnou motivaci k dlouhodobé terapii a situace je pro ně natolik obtížná, že potřebují pomoc.

Kategorie:

Psychiatrie