Psychoonkologie: existuje život po rakovině?

Existuje život po rakovině? Můžete mít šťastný život s rakovinou? Jak diagnostika ovlivňuje pacienta a jeho příbuzné? Ukazuje se, že rakovina může udělat v životě mnoho dobrého. Není také neobvyklé, že pacienti s rakovinou děkují za rakovinu. jak je to možné? Marcelina Dzięciołowska mluví s psychoonkoložkou Adriannou Sobolovou.

• M.D.: Jaké to je žít s rakovinou?

A.S.:Nemoc je naprosto něco velmi obtížného. Zbavuje se kontroly, sundává všechny masky, které si všichni během života nasazujeme, a konfrontuje nás s různými strachy, strachy, slabostmi, které v každodenním životě, denním shonu a různých činnostech zasekáváme a nemyslet na to.

Nemoc proto, navzdory zdání, krotí naše obavy, staví se jim čelem – pokud pacienti dostanou adekvátní podporu a dovolí si tento proces podstoupit, nějak se uvolní.

Je proto nesmírně důležité, aby si pacienti, jejich příbuzní a pečovatelé uvědomili, že po rakovině existuje život.

• M.D.: Proč je důležité o tom mluvit?

A.S.:Protože pokud si pacient, který dostane diagnózu rakoviny, uvědomuje, že to není konec světa, velmi ho to posílí v celém terapeutickém procesu.

• M.D.: Souvisí to s populárním přesvědčením, že rakovina je hrozná nemoc, která nemůže skončit šťastně?

A.S.:Bohužel ano. Většina pacientů se ve fázi konzultace nebo bezprostředně po stanovení diagnózy rakoviny obrací k příběhům, které slyšeli v médiích, příběhům ze života a zaměřuje se na ty neúspěšné. Ale také proto, že se málo mluví o těch dobrých.

• M.D.: Proto přišel nápad vyprávět tyto příběhy?

A.S.:Ano. Společně s Agnieszkou Witkowicz-Matolicz jsme v knize „Zkroťte si rakovinu“, kterou jsme společně napsali, chtěli opravdu ukázat, že rakovinu lze překonat a že se s ní dá žít.

Zajímavé je, že nás spousta lidí obvinila nejen z toho, že jsme zvolili název knihy, kterým je „Krotká rakovina“, ale také z toho, že jsme sepsali příběhy lidí, kteří zobrazovali pacienty, kteří prošli léčbou, kteří jsou stále naživu.normálnost.

• M.D.: Kde se vzala tato námitka?

A.S.:Protože si každý myslí, že rakovinu nelze zkrotit a že po léčbě prostě není život.

• M.D.: Ale z pohledu terapeuta určitě existuje několik příběhů, které mají dobrý konec?

A.S.:Samozřejmě! Měl jsem takovou pacientku – velmi mladou dívku, která hned na začátku věděla, že se její nemoc nevyléčí. Po jejím boku vyděšený manžel – třicátníci, kterým se zhroutil svět.

Na úplném začátku terapeutické cesty jsem jim začal vyprávět příběhy svých pacientů, u kterých je nemoc pokročilá, a jsou naživu, mají ji pod kontrolou.

V jednu chvíli jsem zjistil, že se na mě tito lidé dívají a nevěří tomu, co říkám, a došlo mi, že jsou ve fázi „truchlení“, že potřebují čas, a chtěl jsem ukaž jim, že to může být i jinak.

• M.D.: Je to tedy další důkaz toho, že budování povědomí pacienta, a tím i podpora psychoonkologa na samém začátku jeho cesty, je velmi důležité.

A.S.:Společensky mluvíme tak málo o dobrých příbězích, že si mě při pohledu na mě spletli s šílencem, který vypráví neuvěřitelné příběhy, protože obraz, který si pacient vytváří jeho hlava s diagnózou a jeho příbuzní, obraz, o který se v takových situacích podvědomě snaží, je obvykle velmi, velmi špatný.

• M.D.: Z toho vyplývá, že abychom pacientovi ukázali nové možnosti, je nutné postupně a opatrně dávkovat budování nové vize neoplastického onemocnění?

A.S.:Ano, napadlo mě, že budovatelská naděje by měla být umně vyvážena, vše se musí dávkovat v klidu. A do fáze inspirativního příběhu jsem vstoupil příliš rychle.

• M.D.: Určitě to není jednoduché - vyžaduje to opustit dosavadní názor, vizi, obraz nemoci nejen ze strany pacienta, ale i ze strany lidí kolem něj , že?

A.S.:Ano, určitě. Nemoc je vždy spojena s nějakou ztrátou, přehodnocením svého života, s obrovskou změnou myšlení a prostředí. Lidé kolem pacienta stále myslí na pacienta, který je hubený, plešatý a zvrací …

• M.D.: To je to, co dobře víme o této nemoci …

A.S.:Ještě ve fázi propagace knihy v médiích, když se o ní objevily první články, vybírali fotky smutných lidí v šátcích a tupě zírajících na okno … Ne, chtěli jsme tento obrázek rakoviny, chtěli jsme hozkrotit tuto nemoc. Celá situace vyžaduje chytit velmi důležité opatření bez ztráty naděje, protože nemoc je často steeplechase na dlouhou trať.

• M.D.: Ale překážky se dají překonat…?

A.S.:Tyto překážky lze překonat, budoucnost je pro mnoho pacientů jasná. A zde se zastavíme u otázky: Jaká je ale budoucnost? Jaká je budoucnost onkologického pacienta?

• M.D.: A na čem tato budoucnost závisí?

A.S.:Zde je v první řadě velmi důležité, v jaké fázi onemocnění pacient udává, jaká je diagnóza, jakou lokalizaci onemocnění má přístup k moderním terapeutickým formám, protože tyto příběhy jsou velmi, velmi odlišné.

Pozoruji stále více lidí, jejichž rakovina se dá vyléčit na 100% - samozřejmě neustále kontrolovat, ale vyléčit a jsou i situace, kdy má nemoc formu chronického onemocnění. Sami lékaři často začínají neoplastické onemocnění přirovnávat k cukrovce nebo jinému chronickému onemocnění.

• M.D.: A tohle je naděje na normální život?

A.S.:To je otázka, co je pro pacienta skutečně naděje, protože naděje není totéž co optimismus, není to přesvědčení, že něco dobře skončí. Spíše je to jen pocit, že něco dává smysl.

Když vidím své pacientky – například Olu, která je aktivní na sociálních sítích – mladou dívku, které ve věku 29 let diagnostikovali pokročilou rakovinu prsu, se svým dvouměsíčním synem na její straně a myslela si, že je to konec, a on nyní žije pátý rok od své diagnózy.

Je to vždy v pořádku? Ne. Ale žije, doprovází syna, který se vyvíjí, roste, chodí do školky - za těch 5 let se toho tolik změnilo. Tohle je dívka, která říkala svému příteli: "Pojď, jdeme na koncert, protože tohle může být můj poslední koncert."

Ukázalo se, že to není poslední koncert, protože uplyne 5 let a Ola je v lepší a někdy horší kondici, ale v jejím životě se toho děje hodně.

• M.D.: Takové příběhy by se měly zveřejňovat nejen mezi pacienty s rakovinou!

A.S.:Vzpomínám si také na pacientku, kterou jsem potkala na oddělení, když jsem byla těhotná. Byla to operní pěvkyně se zlomenou páteří. Kalina - mé dceři bylo letos v lednu 7 let, takže jsme se s tou pacientkou seznámili před více než 7 lety a momentálně se s ní setkávám v opeře. Už nezpívá, ale je na všech premiérách!

• M.D.: To se mi líbímožné?

A.S.:Toto jsou moderní formy terapie. Dávají naději, že s rakovinou se dá žít – operní pěvkyně rakovinu neporazila, je v remisi.

• M.D.: Zdá se, že nepříliš optimistická vize tohoto onemocnění je s ním nerozlučně spjata, a přesto změna postoje k onkologickému onemocnění přináší obrovské výhody v rámci léčby pacientů …

A.S.:To nám chybí – skutečný onkologický obraz. Proto se stále odvolávám na svou vlastní práci a na to, jak jsme ve fázi vydávání knihy, ve které se skuteční pacienti sdíleli své příběhy, celou dobu těžce potýkali s tím, že jsme všichni očekávali rétoriku ve směru smutku, dramatu a vůbec. to je špatně.

Nevyhýbali jsme se tomu, není důvod zde s obrázkem čarovat - rakovina je extrémně těžké téma. Zároveň jsme chtěli ukázat, že je to nemoc jako každá jiná, že se dá léčit a dá se s ní žít.

• M.D.: A co můžete říci o pacientech se „zdravým“ přístupem k tomuto tématu?

A.S.:Naštěstí mám velký příklad pacientů, kteří po léčbě říkají „děkuji za rakovinu, protože mě probudila, dala mi šanci vybudovat si nové já, dotknout se nové kvality života, které jsem si nikdy předtím nevšiml, schopnost užívat si, být přítomný tady a teď "což znamená, že se jejich životy dramaticky změnily."

• M.D.: Jak se to promítá do jejich nového života?

A.S.:Pacienti provádějí obrovské revoluce – přerušují toxické vztahy, rozvádějí se, potkávají nové partnery, mění svou práci, protože chtějí žít podle svých vlastních podmínek.

• M.D.: Takže rakovinová nemoc může udělat hodně?

A.S.:Kontakt s největším strachem znamená, že když si pacient nechá pomoci, často se dotkne svobody ve volbě, v jednání a objeví velkou snahu pravdy, v důsledku čehož se dějí tyto životní revoluce, které často doprovázím.

Toto nemoc dává, ale nejprve se pacient, který je na začátku cesty, musí naučit věřit, že to dokáže.

• M.D.: Mám dojem, že to chybí i nám - zdravým lidem?

A.S.:My, zdraví lidé, odkládáme své životy, fungujeme v různých vzorcích na základě „ano, měl bych“, „musím pracovat“, „ Musím být lepší “,“ musím víc… “, a tváří v tvář rakoviněne“ Musím „ jen “ Chci “.

Musím podotknout, že to není něco, co se stane okamžitě, nechci, aby moje slova byla interpretována jako něco triviálního - je to opravdu obtížný proces.

• M.D.: Zní to, jako by se zdraví lidé mohli učit od lidí postižených touto vážnou nemocí…

A.S.:Pacienti s rakovinou jsou velkou oporou pro ostatní lidi, pro ostatní jsou to lidé, kteří se dostali do nejtěžší situace, ale často se z ní dokázali setřást, vypadni a ukaž, že i přes všechny potíže si lze život stále užívat a vážit si ho.

• M.D.: To je velmi povzbudivé – tito pacienti jsou živým příkladem toho, že rakovina není věta

A.S.:Životy pacientů s rakovinou se často ukazují jako plnější. Díky své práci v nadaci „Onkocafe“ jsem se svými pacienty dlouholetý v kontaktu, doprovázím je a pozoruji jejich činnost. Tyto příběhy jsou různé a pokroky v medicíně poskytují naději, podporu a víru.

Společně s Agnieszkou Witkowicz-Matolicz jsme v naší knize popsali, že rakovina není věta, rakovina je nemoc, která se léčí a přál bych si, aby pacienti přestali používat heslo „bojovat proti rakovině“, aby přestali bojovat a začnou se léčit.

• M.D.: To by se výrazně promítlo do jejich emocionálního stavu?

A.S.:Emoce je třeba vyjádřit, sdílet smutky. Především bych všem pacientům na své cestě přál, aby změnili svůj přístup a slovo „bojuji“ nahradili „léčím se“ – to je něco, co chybí.

Všichni bojují na začátku své cesty. Přál bych si, aby moji pacienti věřili, že se léčí, ne bojují, dává to mnohem více klidu a tolik potřebnou naději, což se promítá do celé této motivace, která zase dává něčemu smysl.

Tváří v tvář nemoci a prožívání jedné z nejextrémnějších životních situací člověk začíná přemýšlet, zda mu vyhovuje dosavadní způsob života. To vyžaduje neustálý sebevědomí …

Doporučený článek:

Rakovina tlustého střeva: nové léčebné metody v Polsku

• M.D.: Protože je to proces, že?

A.S.:Ano, je to velmi náročný proces a ne každý je do tohoto procesu zapojen, protože vstup do tohoto typu procesu vyžaduje obrovskou sílu a odhodlání, protože jde především za tím je otázka schopnosti postavit se ostatním, zavést revoluci, a to vyžaduje odvahu, sílu, vytrvalost…

• M.D.: Musíte uznat, že toto úsilí je ziskové?

A.S.:Pokud pacientidovolit si to, nechat se podpořit, může se to všechno ukázat jako kvalitativnější.

• M.D.: Někdo se může zeptat: co je to za život po rakovině, jak je kvalitativní?

A.S.:Je známo, že nikdo by nechtěl čelit nemoci tváří v tvář, protože je to něco těžkého a zdrcujícího, ale když taková situace nastane jsou vždy dvě možnosti.

Jedním z nich je brečet a říkat si, že je konec světa nebo si říkat, že tahle situace už je v mém životě, takže stojí za zvážení, co dobrého z toho můžu mít, co pro sebe mohu udělat a za co to přeplánovat. Pacienti, kteří jdou druhou cestou, nacházejí dobré stránky této nemoci a žijí opravdu dobře.

• M.D.: Co lze považovat za zlomový bod ve změně postoje k životu u této nemoci?

A.S.:Často jen při konfrontaci s nejtěžšími situacemi lze vnímat největší strach. V onkologii existuje jakási filozofie, protože člověk před strachy a strachy celý život utíká, a když se s tím strachem konečně postaví, najednou se v mnoha případech ukáže, že ten strach není tak hrozný, aby se s ním dalo vypořádat a na rozdíl od zdání dodává sílu a odvahu …

• M.D.:… Síla a odvaha pro skutečné revoluce!

A.S.:Přesně! Moji pacienti se tváří v tvář dramatické chorobné situaci rozcházejí se svými partnery, a když jim jejich příbuzní neustále říkají: "na hlavu, kde jsou teď v hlavě ty rozchody?!", odpovídají, že je tato nemoc nutí abych byl upřímný, také v jejich vztahu k ní samotné, že život každého z nás je tady a teď.

Doporučený článek:

Spinocelulární karcinom - příčiny a rizikové faktory

• M.D.: Nemoc vás naučí, jak žít podle svých představ?

A.S.:Nemoc velmi často učí především zdravému sobectví, že musím být pro sebe důležitý, a to dokonce ten nejdůležitější! Nikdo z nás si nemůže být zítřkem jistý, protože takový člověk na světě prostě není.

Je to také proces a já bych si přál, aby si pacienti dovolili více si myslet, že ano – nemoc je obrovská výzva, ale musím se tolik děsit? Možná je možné s touto nemocí žít? Možná po úspěšné léčbě není možné na nemoc zapomenout, ale žít se dá a tento život může být zábava.

• M.D.: Co tedy může pacient s rakovinou udělat, aby se s touto nemocí naučil žít? Co je v tomto procesu důležité?

A.S.:Za prvé, podpora od příbuzných a přátel, přístup kmoderní terapeutické formy, do lékařských center, dobrý kontakt s lékařem, dobrá lékařská komunikace, ale to jsou systémové záležitosti.

Pacient by si měl pamatovat, že musí být upřímný sám k sobě, aby pro sebe mohl hledat ta nejlepší řešení, a to nemluvím jen o medicínských, ale i o životních.

Nemoc prověřuje mnoho věcí a doba léčení nemoci není okamžikem, kdy musíme vše schovávat pod koberec.

Toto je okamžik konfrontace, dovolit si být pravdivý, okamžik, kdy musíte hledat a být otevřený novým zkušenostem, nové skupině přátel, nové skupině lidí, kteří se sblíží , k novým formám hledání vlastní cesty je lépe se vyrovnat se stresem, napětím a úzkostí nebo celkově změnit a transformovat svůj život v kontextu např. změny pracoviště, způsobu fungování a myšlení.

Je to moje obrovská tvrdá práce, terapeutická práce, ale taková, kde je neustálý dialog se sebou samým, neustálý vnitřní dialog, kde byste si měli položit řadu otázek o svých vlastních potřebách, jak může pomoci sám sobě, nebo mi tato nemoc může něco dát, může mě něco naučit – tato otevřenost vůči sobě je nesmírně důležitá.

U pacienta, který se potýká s rakovinou a depresí, musíme nejprve řešit jeho depresi, aby si mohl nadále ověřovat a provádět životní změny.

Jsou pacienti, kteří na všechno říkají „ne“ a odmítají jakoukoli formu pomoci, ale jsou i tací, kteří na všechno říkají „ano“ a není zjištěním, že s tím druhým je mnohem jednodušší jít prostřednictvím terapeutického procesu.

Je třeba pamatovat na to, že se nikdy nestane, že by pacient přišel za psychoonkologem pouze s problémem vlastní nemoci, často se za tím skrývá mnoho dalších systémových, rodinných, profesních i emočních potíží. Je to tak široké spektrum, proto je to vždy individuální.

V dalším rozhovoru s redakcí „Poradnik Zdrowie“ bude psychoonkoložka Adrianna Sobol hovořit o moderních formách léčby rakoviny ao možnostech jejich využití.

ExpertAdrianna Sobol, psychoonkoložka, přednášející na Lékařské univerzitě ve VaršavěPsychoonkolog a přednášející na Lékařské univerzitě ve Varšavě na Klinice onkologické prevence. Pracuje v Onkologické nemocnici LuxMed ve Varšavě. Je členkou správní rady Nadace OnkoCafe – Společně lépe, psychoterapeutkou a zakladatelkou Centra psychologické podpory Ineo. Vytvořila online školicí platformu Zdraví začíná vhlava. Autor řady publikací z oblasti psychoonkologie a psychologie zdraví. Spoluautor knihy "Krotká rakovina. Inspirativní příběhy a průvodce emocemi" (Znak, 2022). Působí jako expertka na televizní programy, spoluvytváří kampaně a sociální kampaně. Vede četná školení a workshopy v oblasti psychologie a osobního rozvoje.

Psychoonkolog a přednášející na Lékařské univerzitě ve Varšavě na Oddělení onkologické prevence. Pracuje v Onkologické nemocnici LuxMed ve Varšavě. Je členkou správní rady Nadace OnkoCafe – Společně lépe, psychoterapeutkou a zakladatelkou Centra psychologické podpory Ineo. Vytvořila online školicí platformu He alth Begins In The Head. Autor řady publikací z oblasti psychoonkologie a psychologie zdraví. Spoluautor knihy "Krotká rakovina. Inspirativní příběhy a průvodce emocemi" (Znak, 2022). Působí jako expertka na televizní programy, spoluvytváří kampaně a sociální kampaně. Vede četná školení a workshopy v oblasti psychologie a osobního rozvoje.