Ovlivňuje postoj onkologického pacienta úspěšnost léčby? Jaké postoje a masky přijímají onkologičtí pacienti? Jak reagovat, když pacient s rakovinou odmítá pomoc? Na tyto otázky odpověděla psychoonkoložka Adrianna Sobol - terapeutka, autorka knihy "Zkroťte rakovinu", členka správní rady Nadace OnkoCafe - Lepší spolu!
- Marcelina Dzięciołowska: Ovlivňuje přístup pacienta postup léčby?
Mgr Adrianna Sobol:Existují studie, které dokazují, že mají „lepší přístup“ – obecně řečeno zdravé myšlení o své nemoci a léčbě, zvládání různých potíží do toho, že pacienti lépe zvládají léčebný proces a někdy dokonce eliminuje vedlejší účinky terapie.
- M.D.: Jak to funguje v praxi?
A.S.:O pacienta je následně pečováno, jejímž úkolem je zajistit, aby jeho emoční stav nepřerostl v různé emoční poruchy či nemoci, jako je deprese, která velmi často doprovází pacienty během procesu léčby.
A.S.:Připravuji pacienty a snažím se jim pomoci vytvořit skutečný obraz léčby a rakoviny, ne ten, který slyšíme zvenčí.
- M.D.: Co je v tom všem úkolem pacienta?
A.S.:Tato cesta a spolupráce s pacientem se vyvíjí s každým krokem léčby a je to právě tento druh šikovného doprovázení pacienta v různých fázích léčby, kdy při každá z těchto fází je něčím jiným.
První věcí pro pacienta je přijmout informace o léčbě, převzít roli pacienta a stát se pacientem. Pak se musíte připravit a vstoupit na terapeutickou cestu.
- M.D.: Jaké emoce provázejí pacienta při terapii?
A.S.:V různých fázích se pacient potýká s různými emočními stavy: od šoku po hněv, určitou ochotu smlouvat s osudem, pacienti často bojují s depresí.
- M.D.: Co je na tom všem nejtěžší?
A.S.:Vezměte prosím na vědomí, že každý, kdo měřípři řešení takové situace se zabývá především svou úmrtností, o které si – jak výzkumy ukazují – mnoho Poláků myslí, že je to něco, co se může stát, ale ne nutně, protože se snažíme tyto znalosti co nejvíce odsunout. V případě onkologických pacientů se taková situace náhle stává skutečnou situací, která čelí obavám.
- M.D.: O čem je ten strach?
A.S.:Za to, že našim blízkým říkáme o jejich nemoci, kterou bychom rádi ochránili. V takové situaci mezi nemocným a rodinou začíná jakýsi tanec, protože se všichni snaží chránit jeden druhého a vlastně spolu nemohou být, protože neví jak, protože se cítí trapně, protože se bojí, nechtějí nikomu ublížit.
- M.D.: Jak potom může terapeut reagovat?
A.S.:Zde se objevuje téma podpory pacienta ve schopnosti poskytovat informace o nemoci svým příbuzným, lidem v práci i z okolí. Rodiny pacientů, které si kladou otázku, co to znamená být dobrou podporou, takovou podporu také potřebují.
- M.D.: S jakými dalšími obtížemi se potýkají pacienti s rakovinou?
A.S.:Pacienti trpící onkologií truchlí i za svými zdravými, protože bez ohledu na to, jak úžasně by probíhal terapeutický proces (jsem příznivcem onkologie a pokroku v této oblasti) , vždyť žádný pacient si o sobě už nikdy nebude myslet, že je zdravý, což také vyžaduje vyrovnat se se ztrátou a vybudovat si novou identitu.
- M.D.: Co když se stav pacienta zhorší?
A.S.:Když má nemoc recidivy, metastázy, nemoc má formu pokročilého onemocnění – v každém z těchto stádií je potřeba psychoonkolog, který pacientovi pomůže vypořádat se s těmito extrémními emocemi, na které nikdo z nás nebude nikdy připraven.
Jsem rád, že pacienti bojují o přítomnost psychoonkologa na onkologických odděleních a podle předpisů by každý psychoonkolog měl být na oddělení klinické onkologie.
- M.D.: Jaký je postoj pacientů k rakovině?
A.S.:Pacienti mají k nemoci různé postoje v závislosti na typu osobnosti pacienta a dalších nechorobních zkušenostech v životě pacienta.
- M.D.: Co dělat, když si pacient neví rady? Jak mu pomoci?
A.S.:V takové situaci stojí za to si připomenout, jak jsem se s nelehkou situací vypořádalminulost, kdo mi pomohl a kdo ne - stojí za to to mým pacientům připomenout.
Každý z nás se někdy ocitl v krizové situaci, proto by měl být pacient nasměrován a přimět jej, aby si vzpomněl, jak se s obtížemi tehdy vyrovnával. To pomůže vytvořit společný akční plán.
- M.D.: Souvisí toto téma s tím, že se pacienti s nemocí identifikují, protože mj. čelíte nějakému druhu úlevy od okolí?
A.S.:Postoje jsou různé, je pacient, který řekne, že je to překážka, kterou je třeba překonat, je pacient, který řekne, že je to nepřekonatelná překážka a veškeré úsilí směřuje k Chudému, jsou pacienti, kteří budou nemoc léčit jako trest a že to tak musí být, a jsou pacienti, o kterých se málo mluví, protože to zní dost kontroverzně, protože takoví pacienti jsou „rádi“ nemocní.
- M.D.: Jak rádi onemocní?
A.S.:Jedná se o postoj, kdy nemoc plní jakousi funkci, kdy se pacientům uleví, protože nemoc hodně bere, ale také může hodně dát - můžete se za něj například zakrýt . Nejednou jsem měl pacienty, kteří říkali: „Je mi tu tak dobře, nechci opustit nemocnici“. Za tímto postojem je často maskovaná deprese.
- M.D.: Proč se to děje?
A.S.:Protože nemoc dává status výjimečnosti, všichni kolem soustředí pozornost kolem pacienta a pečují o něj – znám to z každodenní praxe na oddělení.
- M.D.: Jsou tyto postoje pravdivé, v souladu s tím, co pacient prožívá uvnitř?
A.S.:Všechny postoje vycházejí z něčeho a je velmi důležité si toho všimnout, zachytit a pracovat na tom. Nejčastěji pacient za těmito různými postoji (i ten, kdo tvrdí, že rád onemocní - to je samozřejmě maska), ve skutečnosti volá a křičí velmi různými formami: "Postarej se o mě, já" bojím se“ – z každého z těchto postojů existuje obrovský strach.
- M.D.: Jak se dostat do kontaktu s takovým pacientem skrytým za maskou?
A.S.:Někdy ke svým pacientům přijdu bez pozvání, představím se a často slyším: „Nooo, proč potřebuji psychoonkologa, mám se skvěle, já to je jedno – je to skvělé „pak si dělám srandu“ Aha! setkáme se, ale o něco později "- říkám to napůl žertem, napůl vážně, protože si nemyslím, že každý pacient musí využít terapeutickou pomoc, ale je na tom něco, že nasadit si masku siláka znamená, že pacient být schopen vyrovnat se se vším obecně ne vždykontroly.
- M.D.: Sundávají si pacienti konečně masky?
A.S.:Často se stává, že pacienti mají v průběhu diagnostiky a léčby masku siláka a nedovolí, aby byli slabí, projevili své skutečné emoce.
Když léčba skončí, pacient dostane heslo „jste v pořádku, vaše nemoc je v remisi“ – pak příběh začíná.
- M.D.: Jaká je reakce pacienta?
A.S.:Všechno povoluje… Strach a strach se vrací s dvojnásobnou silou a pacient prosí o pomoc, protože celý proces emocí, který v jednotlivých fázích provází neměl šanci najít odbyt.
Proto otázka „Kdo jsem teď? Pacient, jsem už zdravý? Jak se mám vyrovnat?" To je velmi obtížná situace.
- M.D.: Co dělat, když někdo nechce pomoc?
A.S.:Toto je velmi obtížná otázka bez jasné odpovědi. Neexistuje žádný vzorec, který by zachránil všechny pacienty. Neexistuje žádná klíčová věta, která by se osvědčila v každé složité situaci.
- M.D.: Co to tedy znamená?
A.S.:Při této podpoře je důležité být pozorný, autentický, přítomný, pozorný k signálům pacienta. Pokud si pacient něco moc nepřeje, je velmi těžké ho přesvědčit. Přesto stojí za to upozornit a ukázat.
I když tomu pacient říká „ne“, často se stává, že chce, aby ho vzali za ruku a přivedli k někomu, kdo mu pomůže. I to je téma, které je potřeba krotit.
- M.D.: Z jakých důvodů pacienti nejčastěji odmítají podporu?
A.S.:Často vidím pacienty, kteří si myslí, že pokud budou mít prospěch z podpory, budou považováni za slabé. A přesto, když je nemocný, každý chce být silný a statečný. Rodiny jim navíc říkají „kdo, když ne ty?“, „Musíš bojovat“ – tohle názvosloví stejně nesnáším, tato slova jsou oproti zdání velmi zatěžující.
- M.D.: Takže jít pro pomoc je škoda?
A.S.:Poláci spojují návštěvu psychologa s tím, že se mnou něco není v pořádku a vlastně největší silou člověka je přiznat si vlastní slabost, po vše je, že nic neubírá.
- M.D.: Co je důležité pro efektivitu terapie z pohledu psychoonkologa?
A.S.:Psychoonkolog má podporovat, ukazovat a rozvíjet společný akční plán. U rakoviny je velmi důležité orientovat se na úkoly, abyste necítilibezmocný. Alespoň v těch situacích, kdy pacient může něco udělat, něco ovlivnit. Jde o to zkrotit, ukázat, že v tom nejsou žádné slabiny.
- M.D.: Tento první krok ke zkrocení pacienta je…?
A.S.:Když vejdu do pokoje s pacienty, často s nimi mluvím například o počasí, abych ukázal, že nejsem děsivý, pacienti zjistí, že nezačínej je hned konfrontovat s jejich strachy a oni postupně začnou cítit, že jsou připraveni se mnou mluvit.
- M.D.: A co pacient, který je doma, ne v nemocnici?
A.S.:Je velmi důležité říkat nahlas, co pacient potřebuje. Někdy je potřeba postavit se situaci čelem, vzít pacienta za ruku a vést ho k rozhovoru. Pokud pacient nebude chtít mluvit, nebude, ale v takových situacích je tento prvek podpory klíčový.
- M.D.: No ano, netrpí jen pacient, ale i jeho příbuzní …
A.S.:Pokud rodina vidí potíže vyplývající z celého léčebného procesu, je důležité, aby oznámili: „Pokud nechcete jít, dostanu za podporu, protože jsem s vámi, doprovázím vás tímto procesem, také trpím, je to pro mě také těžké. Nevím, jak se chovat, a tak otevřeně říkám, že využiji pomoci “.
- M.D.: To dává pacientovi jasný signál, že v této situaci není sám, co jiného?
A.S.:Tímto způsobem po malých krůčcích budujeme povědomí, krotíme ho a učíme se, jaký je velký a důležitý úkol v celém terapeutickém procesu, tedy pojmenování svých potřeb, schopnost požádat o pomoc, stejně jako schopnost tuto pomoc přijmout.
- M.D.: Co je na tom pro pacienta nejtěžší?
A.S.:Doprovázím pacienty velmi často v této velké lekci při přijímání pomoci, protože byli vždy tak stateční, starali se o druhé, vždy se starali o druhé a nyní sami potřebují pomoc a to je něco, co my nemůžeme, musíme se to naučit, je to hodně dřina.
Expert
Adrianna Sobol, psychoonkoložka, přednášející na Lékařské univerzitě ve Varšavě Psychoonkolog a přednášející na Lékařské univerzitě ve Varšavě na Klinice onkologické prevence. Pracuje v Onkologické nemocnici LuxMed ve Varšavě. Je členkou správní rady Nadace OnkoCafe – Společně lépe, psychoterapeutkou a zakladatelkou Centra psychologické podpory Ineo. Vytvořila online školicí platformu He alth Begins In The Head. Autor četnýchpublikace v oboru psychoonkologie a psychologie zdraví. Spoluautor knihy "Krotká rakovina. Inspirativní příběhy a průvodce emocemi" (Znak, 2022). Působí jako expertka na televizní programy, spoluvytváří kampaně a sociální kampaně. Vede četná školení a workshopy v oblasti psychologie a osobního rozvoje.
Psychoonkolog a přednášející na Lékařské univerzitě ve Varšavě na Oddělení onkologické prevence. Pracuje v Onkologické nemocnici LuxMed ve Varšavě. Je členkou správní rady Nadace OnkoCafe – Společně lépe, psychoterapeutkou a zakladatelkou Centra psychologické podpory Ineo. Vytvořila online školicí platformu He alth Begins In The Head. Autor řady publikací z oblasti psychoonkologie a psychologie zdraví. Spoluautor knihy "Krotká rakovina. Inspirativní příběhy a průvodce emocemi" (Znak, 2022). Působí jako expertka na televizní programy, spoluvytváří kampaně a sociální kampaně. Vede četná školení a workshopy v oblasti psychologie a osobního rozvoje.