Chronické onemocnění je vždy překvapivé, je spojeno se šokem a silným stresem. Někdo se ocitne v nové situaci, jiný se zhroutí. To, jak na informaci, že jste chronicky nemocní, zareagujete, závisí na vaší osobnosti a na tom, jak jste se s obtížemi doposud vypořádali. Jak se smířit s vědomím nevyléčitelné chronické nemoci?

Chronické onemocněníděsí nejen vyhlídkou na ztrátu zdraví, ale i svými následky. Bojíte se, že život už nebude jako dřív. Nejobtížněji překonatelné situace jsou situace, které vyřazují ze stávajících sociálních funkcí, které umožňovaly budovat vlastní hodnotu a konstituovaly smysl života. Nemůžeme pracovat (nebo ne v současné dimenzi), přestože je to naše vášeň, realizovat se ve své profesi. Někdy se kvůli nemoci musíte vzdát svého koníčku, provozovat svůj oblíbený sport, cokoliv, co vás uvolní a dodá vám energii.

Chronická nemoc narušuje sociální role

Pro muže je osobní tragédií vypadnout z role člověka, který se stará o blaho rodiny, a poskytuje jí tak pocit bezpečí. Z tohoto důvodu mohou pánové zažít více frustrace a hněvu než dámy. Podnikají tedy různé aktivity, aby navzdory všemu zůstali ve své současné roli. Chtějí ukázat, že to umí. Nesouhlasí s tím, aby některé povinnosti přebíral jejich partner, nechtějí měnit přidělené role

U žen může nemoc omezovat plnění role matky (organizace domácího života, péče o děti, péče o citovou sféru v rodině), ale také snižovat pocit ženskosti a přitažlivosti. . To zase zesiluje pocit smutku, strachu a deprese.

Chronické onemocnění: diagnóza, šok, vysídlení

Pokud na nás padne něco nečekaného, ​​co naruší dosavadní řád a klid, zažíváme nejprve šok a nedůvěru. Ve smyslu ohrožení naší bezpečnosti zapínáme obranný mechanismus zvaný popření.

Pacienti jim často nedovolí uvědomit si, že mají zdravotní problémy, protože to pomáhá snižovat stres. Když ale mechanismus popírání trvá dlouho, nastávají problémy, pacienti například začnou zlehčovat své zdraví. Zatínají zuby, nedávají najevo strach ani utrpení, nechtějí s nikým mluvit, využívají podpory. Budují víru v sebe samaže musí být silní, musí se vypořádat sami se sebou. Chtějí si zachovat pocit vlastní nezávislosti a svobody.

Nemoc nás však často do určité míry činí závislými na druhých a ztrácíme pocit svobody. Je důležité dát si právo využít pomoc a přijmout, že to zvládneme na 70 %, ne na 100 %, že můžeme cítit úzkost.

Chronické onemocnění způsobuje pocit izolace

Nemocní se stěhují pryč od lidí. Někdy kvůli strachu, že budou odmítnuti rodinou, přáteli a kolegy. I když okolí svůj postoj k nim nezmění, oni sami často ničí stávající vztahy. To platí zejména pro lidi trpící chronickými nemocemi spojenými s postižením a změnou vzhledu. Cítí se méněcenní (a jsou tak často vnímáni), neatraktivní, nepotřební, zraněni osudem, trapní, dokonce nešťastní.

Pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem, ale i nad vlastním životem a okolním světem je pro mnoho lidí traumatizujícím zážitkem. Deprimuje a děsí, proto se nemocný stává apatický, podrážděný, nepříjemný na okolí a omezuje kontakty s lidmi

Diabetes zůstává doma, protože se stydí za píchání inzulinu, pacienti se syndromem dráždivého tračníku jsou omezeni nutností často používat toaletu. Podobné je to s lupénkami a lidmi, kteří kvůli hormonálním poruchám padají o vlasy. Nemoc vás může izolovat, i když její následky ještě nevidíte. To se týká například lidí trpících revmatoidní artritidou v časných stádiích.

Chronická nemoc způsobuje potlačení potřeb

Někdy je abstinence způsobena tím, že blízcí chtějí pacienta obklopit příliš velkou pomocí, která ho zahlcuje. To není to, co očekávám. Chce mluvit o svých emocích: strachu, hanbě, někdy smrti, ale nepřipouští si to.

Maskování pocitůje obranný mechanismus, který může vyplývat z pacientova strachu, bezmoci a často i strachu z nepochopení. Někdy to vyplývá z potřeby citové ochrany mých příbuzných: "Nebudu o tom mluvit, protože je budu ještě znepokojovat a oni se mnou mají ještě tolik problémů." Potlačováním emocí prohlubují stres, který působí chaos na psychiku a často zhoršuje příznaky nemoci.

Jiní obviňují každého z toho, že je nemocný. Místo toho, aby jasně vyjádřili své potřeby, chtějí, aby ostatní hádali, co očekávají. Jsou zahořklí, nároční, očekávají zájem, ale sami nepřebírají iniciativu. To frustruje jak pacienta, tak okolí. Rodina a přátelé to nakonec nevydrží a je na světěkonflikt. Pak nemocní potvrdí své negativní myšlenky: nikdo se o mě nezajímá, jsem sám, protože jsem nemocný.

Vzniká začarovaný kruh. Může to být otázka osobnosti – někdy se stejně chovají zdraví lidé, např. ti s nízkým sebevědomím, stydliví. Je důležitépřijmout život s nemocía naučit se s ní žít. Každý to prochází jinak. Dovolit si zažít a projevit nepříjemné emoce může v tomto procesu pomoci. Ale také se radovat z malých úspěchů, podílet se na každodenním životě, jak nejlépe umíte, a užívat si sami sebe.

Chronická nemoc mění přístup k životu

Je důležité pečovat o sebeúctu a důstojnost, dávat smysl (možná nové) nemoci, utrpení (posiluje vůli žít), ověřovat si stávající cíle a případně si je stanovit znovu. Pocit kontroly nad svým životem výrazně snižuje stres. Zpráva o nemoci je jakousi kontrolkou – říká nám, abychom přestali. To, co uděláme dále, závisí do značné míry na naší osobnosti, přesvědčení a minulých zkušenostech.

Nemoc vám buď otevře oči k dalším možnostem, nebo je zakryje tak, že nic nevidíte. Hůře mohou dopadnout lidé, kteří jsou stydliví, nejistí, mají problémy s budováním vztahů v rodině a nejsou profesně naplněni. Veselý člověk, který toho v životě dokázal hodně, často bere nemoc jako těžkou výzvu, které je třeba čelit. Vidí sklenici napůl plnou, takže se nerozbije, ale hledá cesty ven. Má zázemí, na které může dosáhnout. Jeho postoj charakterizuje věta: "Překonám to. Mám dobrého manžela/manželku, děti, profesní úspěchy". Musíte realisticky zhodnotit situaci a začít jednat.

Chronické onemocnění: je potřeba čas

Je přirozené, že než si pacient zvykne na nemoc a její omezení (fáze přijímání), prožívá mnoho negativních emocí (strach, úzkost, vztek, podráždění, negace). Sami pacienti i jejich blízcí se musí smířit s tím, že každý se na život s nemocí adaptuje jinak a ve správný čas. Po období rebelie mnoho lidí přehodnocuje svůj život a otevírá oči světu. Teprve teď vidí, na čem opravdu záleží.

Vzdávají se honby za materiálními statky a kariérou a zaměřují se na budování rodinných a společenských vazeb a na duchovní život. Začnou si vážit rodiny, přátel a… zdraví. Nalézají potěšení být s lidmi, rozvíjejí své zájmy, žijí život naplno.

„Zdrowie“ měsíčně

Přečtěte si také:

  • 9 kroků, jak se naučit žít s chronickým onemocněním

Kategorie:

Psychiatrie