Lidé s hazardem zažívají pouze dva druhy emocí – radost a hněv. Radost z výhry a vztek z prohry. V jejich životě není místo pro jiné pocity. Hraní je jejich láska, rodina a štěstí. Dokážou s lidmi manipulovat jako nikdo jiný. Lžou, abyste získali peníze za hazard.
Lidé závislí nahazardních hráchnebudou váhat ukrást jejich dítěti úspory na vysoké škole. Cítí pak výčitky, nenávist vůči sobě samým. Snaží se zachránit, jen když jsou na dně. Na pokraji sebevraždy, vězení, v souladu s kůží. Někteří lidé ano.
Jacek pochází z malého města v regionu Opole. Je mu 40 let. Souhlasí, že bude mluvit o svézávislosti , upřímně a bez bělení. Možná si někdo přečte tento článek a zamyslí se nad tím, než se dostane do tohoto pekla, říká siHrana automatech ho dostala na dno. Otřel se o smrt. Měl ženu, dceru, práci a vedl normální život. Dnes, po necelých 6 letech hraní, zůstal sám. V prázdném bytě bez rodiny a práce. Jenže s obrovskými dluhy, které není schopen splácet. Ale je v něm naděje – půl roku nehrál.
Joanna z Varšavy říká, že přišla o rodinu. Poprvé hrála, když jí bylo 20, a skončila, když jí bylo třicet. Trvalo několik let, než se vzpamatovala. 10 let nehrál, ale ví, že hazardní hry se vyléčí na celý život. Hra byla moje rodina, domov, štěstí. Když jsem se probudil, bylo příliš pozdě na založení rodiny - vysvětluje.
Závislost na hracích automatech
Jacek objevil existenci salonů sázkových kanceláří v roce 2003. Tehdy se v jeho městě otevřel první bod tohoto typu.
- Byla to zábava. Sázky byly levné, 2 zloté, a sport jsem znal – říká. - Byl jsem tam každý den. Moje žena a dcera si myslely, že je to můj koníček. Taky jsem se k tomu tak choval. Zdánlivě jsem nic špatného neudělal, nepil jsem a pak jsem nepřicházel o velké částky. Nebylo se čeho bát. A když jsem vyhrál, utratil jsem peníze za svou rodinu. Takže z toho byl přínos - dodává.
Jednoho dne, asi 2 roky poté, co poprvé navštívil sázkovou kancelář, šel s přáteli po práci na pivo. V místě byl automat. Zkusil to jednou, dvakrát, třikrát. Než se nadál, hrál každý den, sázel a prohrával stále vícevětší sumy. Někdy chodil se psem ven v 6 hodin ráno a čekal, až se otevřou automaty. Pořád mu to ale připadalo jen jako takový koníček.
- Dokázal jsem jedním šmahem přijít o pár platů. Ve stejný den jsem si půjčil další peníze a ztratil je. Když jsem hrál, celý svět přestal existovat. Byl jsem jen já a stroj. Provázely to velké emoce. Nikdy jsem při hraní nepil alkohol, protože jsem ho v té době necítil. Jednou jsem byl nahoře, během chvilky se to změnilo a byl jsem úplně na mizině. Divným způsobem mě to vzrušilo, jako bych byla vysoko, vzpomíná. - Vrátil jsem se ze strojů harmonický, zoufalý. A v mžiku jsem si na schodišti musel vyměnit masku, abych mohl vstoupit do domu jako normální Jacek - manžel a otec. A byl jsem jen podvodník, zloděj, muž, jehož mysl byla ohromena.
Docházely mu úspory, tak je bral z rodinných fondů. Jednou ukradl své ženě 3000. zlotý. Bál se, že krádež odhalí. Rozhodl se, že si půjčí peníze od banky, aby se vrátil ke své ženě. Nějak si několik týdnů neuvědomovala, že nejsou v knize, ve které je uchovávala na deštivý den.
Jacek si ten den dobře pamatuje. Když se vracel z banky domů, zabočil do bytu. „Nohy mě nesly samy,“ vzpomíná. - A ztratil jsem pár tisíc. Jindy jsem si z účtu strhl peníze na naši společnou dovolenou. Začal jsem strašně lhát, abych lidi přiměl, aby mi půjčili peníze. Na takové lži jsem byl schopen přijít během několika sekund! Že někdo zemřel a není tu na pohřbu, že je moje tchyně nemocná a potřebuje zachránit. Lhal jsem svému šéfovi, plakal, prosil ho o peníze. Slitoval se nade mnou a půjčil si mě. A já jsem s nimi chodil domů, abych je uložil do úkrytu mé ženy, a vždycky jsem ty stroje používal – říká.
Během 6 let hraní se Jacek několikrát přiznal k závislosti na manželce a dluhům. Omluvil se, slíbil, že se polepší, a ona mu odpustila. Dostávala se z problémů. Týden nehrál a pak se vrátil do arkády ještě hladovější hrát.
Jacek se dostal do takového stavu, že už nemohl jíst, byl unavený z nespavosti, měl strach, cítil chronickou hrůzu
- Choval jsem se jako honič. Ctěný sám sebou – vysvětluje. - Loni hned po Silvestru jsem si začal uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku. Předtím jsem byl přesvědčený, že hraju pro svou rodinu, abych vyhrál a udělal jim radost. Ten den jsem hrál od 6:00 do 22:00 hod. Po tomto maratonu jsem byl kus chlapa. Druhý den našel na internetu fórum o hazardu. Lidé mu radili, kam se obrátit pro pomoc a jak se zachránit. Šel na kliniku. Během rozhovoru s terapeutem slyšel, že se neuzdravilagambleři, pouze narkomani a alkoholici. Vrátil se domů a své ženě se ještě jednou přiznal ze svých dluhů a hazardu. Tentokrát, jak měl podezření, řekla "dost." Hodila jeho oblečení na schodiště.
- Zabalil jsem si tyto šaty do batohu a odešel z domu. Šel jsem na vlakové nádraží a strávil tam noc. Druhý den mi manželka volala, že je konec, že odchází. Nechala mě zase bydlet doma, ale už se se mnou nechtěla bavit – dodává.
V únoru loňského roku byla Jacekova firma rozpuštěna. Ztratil práci. Zabilo ho to, protože jen práce mu dávala naději, že splatí dluhy a uzdraví se. Dodržela to se zbytkem svého rozumu.
- Pak jsem se rozhodl hrát sám sebe k smrti - říká. - Nemohl jsem se podívat na svůj odraz, když jsem ho viděl ve výloze. Vytáhl jsem posledních 2000. zlotý. Vypnul jsem mobil a začal hrát. Už jsem nemohl nic cítit. Pak jsem šel do lesa, sundal si pásek a na krk si dal smyčku. Myslel jsem na svou ženu, dceru, jak je miluji, jak miluji život. Poslal jsem SMS na rozloučenou. Toto byla moje poslední žádost o pomoc. Policie mě rychle našla. Zachránili mě a odvezli do nemocnice. Bratowa pomohla najít uzavřené centrum pro závislé. V červnu jsem se vrátil z terapie a nehraju. Manželka vzala dceru a odstěhovala se do jiného města, k rodičům. Zůstal jsem sám v prázdném bytě. Připadám si jako vyvrhel, nemůžu najít práci, protože každý ve městě o sobě ví všechno. Nechtějí mi věřit. Není to pro ně překvapivé. Je to špatné, ale aspoň nehraju. Moje mysl je jasná. Nenávidím se tak moc jako dřív. Konečně můžu normálně spát. Vyhýbám se automatům, nenosím s sebou peníze, abych nepokoušel osud - říká.
Hazrd se stal posedlým
Joanna se poprvé setkala s hraním v "Bingo" salonku v druhé polovině 80. let. Kamarádi ji tam zavlekli.
- Tohle vzrušení se mi líbilo, zrychlený tep, čekání, jestli to funguje. Začal jsem zkoušet jiné hry – automaty, loto, stírací losy, všechny kasinové hry – říká.
Snila o velkém vítězství. Takový, který dokáže udělat za všechno. Stejně jako Jacek si představovala, že vyhraje a udělá rodinu šťastnou. Rodičům koupí dům. - Výhry se dostavily, ale jako u každého gamblera mi to nestačilo. Musel jsem si půjčit sám. Vzal jsem si jednu půjčku, pak druhou. Byla jsem účetní a vydělávala jsem hodně, ale pořád jsem byla v mínusu. Nakonec jsem zpronevěřil peníze ve firmě, pro kterou jsem pracoval. Teď, po letech, si přeji, aby mě tehdy chytili. Možná kdyby mě dali do vězení a viděli důsledky hraníZ této závislosti bych se dostal dříve. A tak jsem si posledních 10 let hrál celou svou bytostí – vzpomíná. - Během této doby v mém srdci nikdo nebyl. Protože jsem k ničemu nepotřeboval lidi. Jen abych mohl hrát. Půjčil jsem si peníze od některých lidí a s jinými jsem se sešel, abych měl dobrou image. Ale moje mysl a srdce byly zaneprázdněné hraním nebo zjišťováním, kde na ně vzít peníze - říká.
Joanna, jako každý gambler, dělala, co mohla, aby před sebou skryla, co se s ní děje. "Tomu se říká racionalizace," vysvětluje. - Například: Vracel jsem se z práce a byl jsem šťastný, protože se stalo něco dobrého. "Takový pěkný den - pomyslel jsem si - budu hrát, určitě vyhraju." Je to zákon řad." A kdyby byl špatný den, šel bych domů a řekl si: „Jaký špatný den. Ale určitě mi osud dá cenu a teď vyhraju." Když jsem měl hlad, šel jsem do obýváku na večeři, samozřejmě, abych si potom hrál. Bylo mi špatně, cítil jsem se hrozně, říkal jsem si: "Nebudu sám doma, půjdu za lidmi." A šel jsem hrát. Adrenalin, který se uvolňuje při hraní, je fyzicky i psychicky znecitlivující. Potřeboval jsem jí víc a víc.
Hazard byl v každém centimetru jejího života. Vsadila se sama se sebou, kolik kroků ujde k autu. Počítala schody, dlažební desky, sčítala a odečítala čísla v SPZ. "Bylo to totální duševní vlastnictví," říká. - Když jsem se začal zotavovat, nejtěžší bylo zbavit se tohoto přemýšlení o číslech.
Na konci 90. let hrála Joanna nepřetržitě. Dostala se do chronické fáze, která trvala 3 roky. O vítězství už nesnila. Všechno, na čem záleželo, bylo hrát, hrát…
Když jsem odešel z obýváku a nebyl jsem naladěn do posledního haléře, cítil jsem vztek. Protože moje potřeba sebedestrukce byla tehdy neuspokojená. Chtěl jsem vytrhnout na nulu, hrát k smrti. Když jsem odešel bez peněz, cítil jsem se lépe. Tenhle stav věcí byl pro mě tehdy normální – říká.
Joanně se v hlavě rozsvítilo červené světlo, když začala mít zrakově-sluchové halucinace. Nemohla spát, protože jí v uších hrála hudba z automatů. Zavřela oči a viděla rozložení karet. Bála se, že se vrací k duševní nemoci. Nemohla vypnout kartu a arkádové vize v hlavě.
Každý má dno - říká. - Může to být ztráta rodiny, pokus o sebevraždu, vězení. Moje dno byla nepředstavitelná sebenenávist k tomu, co dělám. V noci jsem vstala a šla do salonu, i když jsem se z něj vrátila o 2 hodiny dříve. Věděl jsem, že když nebudu znovu hrát, určitě neusnu. Proto jsem alespoň na chvíli, abych se uklidnil, zašel do kasina. Když jsem se vrátil, naříkal jsem, křičel jsem z této sebenenávisti. Dostala se na pokraj úzkosti. Určitýv bezesné noci se rozhodla vyhledat pomoc. Žádný z psychologů, na které narazila, však nechtěl vidět někoho jako ona. Tehdy, na konci 90. let, v Polsku s hazardními hráči téměř nikdo neléčil. Dnes s nimi terapeuti závislostí ne vždy spolupracují. Bojí se manipulace a gambleři ji zvládli na výbornou
Joanna našla člověka, který jí pomohl, v… kasinu. Přidala se ke mně dáma o něco starší než já. Začala mi říkat, že je hazardní hráčka a dala mi své telefonní číslo. Byla to ona, kdo mě vzal na první schůzku o hazardu. Tehdy začalo moje pomalé a mnohaleté zotavování. Vím však, že to nikdy neskončí - zdůrazňuje.