Mentální retardace (intelektové postižení) je vývojová porucha, která se projevuje výrazným omezením intelektuálních funkcí. Je spojena s obtížemi v učení, komunikaci, provádění jednoduchých každodenních činností a získávání sociálních kompetencí. I když mentální retardaci nelze plně vyléčit, zavedení vhodných terapeutických technik v rané fázi vývoje dítěte mu může pomoci později se osamostatnit.

Mentální retardaceje termín, který pokrývá široké spektrum vývojových poruch různé závažnosti. Nejedná se o chorobnou entitu, ale o soubor příznaků doprovázejících mnoho genetických onemocnění (např. Downův syndrom), neurologických (např. dětská mozková obrna), metabolických onemocnění, vyplývajících ze změn v prenatálním životě nebo fyzického traumatu v dětství.

Mentální retardaci lze posuzovat ze dvou hledisek:

  • klinicko-lékařský - pak tento termín znamená vrozené nebo z dětství existující snížení úrovně intelektuálního rozvoje,
  • psycho-sociální - hlavní důraz je pak kladen na sociální aspekt postižení, jeho důsledky pro interpersonální dovednosti a samostatné fungování ve společnosti (chození do školy, práce, vyřizování formálních záležitostí, vedení domácnosti).

V komunitě psychologů a pedagogů je termín „mentální retardace“ považován za stigmatizující a udržující negativní stereotypy o lidech s mentálním postižením (i když tento název oficiálně funguje v medicíně a rehabilitaci). Proto se doporučuje používat v nelékařské nomenklatuře termín „intelektuální postižení“, který má neutrálnější podtext.

Mentální retardace - klasifikace a příznaky

V klasifikaci poruch intelektového vývoje se nejčastěji používá kritérium IQ na Wechslerově škále

69-55 Wechslerovo IQ – lehká mentální retardace

Odpovídá úrovni inteligence člověka ve věku 10-12 let a je nejlehčí formou mentální retardace. Jde o nejčastěji diagnostikovaný typ mentálního postižení (tvoří 85 % všech).diagnózy). Lidé s lehkým postižením mají problémy s abstraktním myšlením, jsou méně vnímaví, mají slabší paměť a jejich představy jsou méně přesné. Nejsou schopni porozumět některým pojmům, zejména těm, které se týkají složitých jevů a objektů. Dominuje v nich konkrétně-obrazové myšlení. Umějí špatně vyvozovat závěry, uvažovat příčiny a následky, srovnávat a zobecňovat. Nemají problémy v rodinném životě, celkově dobře procházejí procesem socializace, i když zde rozhoduje role okolí a jeho postoj k postiženému. Děti s lehkým mentálním postižením vykazují opožděný motorický vývoj: později se naučí sedět a chodit.

54-35 Wechslerovo IQ – střední mentální retardace

Odpovídá intelektuálnímu fungování 6-9letého dítěte. Diagnostikováno v 10 % případů. Středně postižený člověk má potíže s pozorností a má velmi pomalé tempo učení. Zvládne pouze základy psaní, čtení a počítání a naučí se jednoduché odborné činnosti. V dětství se vyvíjí s velkým zpožděním - sedá si asi ve 2 letech, chůzi se učí ve 3 letech. Projevuje velkou citlivost a snadno se upevní na vychovatele. Má špatnou kontrolu nad svými emocemi, pudy a aspiracemi. Může být apatický, velmi klidný, nezpůsobující žádné výchovné problémy, nebo naopak - hyperaktivní, neposlušný, se sklonem rušit a ničit předměty

34-20 Wechslerovo IQ – těžká mentální retardace

Odpovídá úrovni vývoje 3-6letého dítěte a postihuje 3-4 % diagnostikovaných případů. Těžce postižený má vážné problémy s motorikou, mluvením, vnímáním, zapamatováním a prováděním i jednoduchých příkazů. Těžko se soustředí – dokáže se soustředit pouze na předměty, které odpovídají jejím potřebám a vynikají například jasnou barvou. Je schopen projevit náklonnost, ale dělá to velmi jednoduchým způsobem, aniž by plně ovládal své emoce. Dokáže se postarat o hygienu a naplnit své základní potřeby. Není však schopen projít procesem socializace a neustále vyžaduje pomoc pečovatele.

Wechslerovo IQ méně než 20 – těžká mentální retardace

Lidé s tímto typem postižení mají podobnou úroveň intelektuálních schopností jako 2-3leté děti. Nejsou schopni se učit a pamatovat si. Ovládají maximálně 3 slova a reagují na několik povelů. Chybí jim jasné příznaky milostného života, jsou schopni předávat jen velmi jednoduchá emocionální sdělení. Jsou zcela závislía vyžadují neustálou péči druhé osoby.

Mentální retardace – příčiny

Mezi příčiny mentální retardace patří primární a sekundární faktory

Mezi primární příčiny patří genetické faktory jako:

  • chromozomové aberace - spočívají ve vývoji nadbytku chromozomů nebo změně jejich struktury. Nejčastější chromozomovou aberací je trizomie 21, která je příčinou Downova syndromu;
  • geneticky podmíněné poruchy metabolismu, např. fenylketonurie, galaktosémie.

Sekundárními příčinami mentální retardace jsou poškození mozkové kůry v prenatálním a dětském období. Mohou nastat v důsledku:

  • užívání nelegálních látek během těhotenství (prášky na spaní, psychofarmaka, narkotika);
  • virové onemocnění (spalničky, zarděnky, plané neštovice, pásový opar, příušnice) během těhotenství;
  • podvýživa nebo nedostatek vitamínů u matky;
  • psychoafektivní příznaky u matky během těhotenství (traumatické zážitky, stresové situace, averze k dítěti);
  • radiace, chemické a mechanické poškození dítěte v děloze;
  • hypoxie a porodní poranění;
  • infekce nervového systému u novorozence (např. meningitida);
  • mechanické poškození mozkové kůry u dítěte

Mentální retardace - typy vývojových poruch

Mentální retardace doprovází mnoho genetických, neurologických a metabolických onemocnění. Mezi nejčastější nemoci, které způsobují intelektuální dysfunkci, patří:

  • Downův syndrom
  • Angelmanova kapela
  • Jacobsenův syndrom
  • Burnevilleova nemoc (tuberózní skleróza)
  • dětský autismus
  • Rettův syndrom
  • epilepsie
  • dětská mozková obrna
  • fenylketonurie
  • galaktosémie
  • toxoplazmóza
  • mukopolysacharidóza
  • Fetální alkoholový syndrom (FAS)

Mentální retardace – léčba

Mentální retardaci nelze úplně vyléčit, ale může ovlivnit vývoj některých intelektuálních funkcí u dětí, které vykazují její rané příznaky. Díky tomu pro ně bude v budoucnu snazší přizpůsobit se životu ve společnosti a dosáhnout úrovně rozvoje nezbytné k dosažení relativní nezávislosti.

Vlastnosti, které indikují mentální postižení, se mohou objevit – v závislosti na stupni postižení – již ve 3-5 letech. Potom je proces učení a osvojování sociálních pravidel dítětem brzděn. Čím dřívediagnóza handicapu, tím lepší bude léčba.

V první fázi léčby je nutné určit stupeň mentálního postižení na základě psychometrických testů (např. výše zmíněný Wechslerův IQ test). Poté je v závislosti na dosažených výsledcích stanoven individuální program výuky a rehabilitace dítěte (v případě, že příznaky doprovází opožděný pohybový vývoj). Léčba zahrnuje především kognitivní trénink, tedy aktivity zaměřené na rozvoj kognitivních funkcí mozku. Zvyšuje intelektuální schopnosti dítěte, zlepšuje schopnost koncentrace a rychlost zapamatování.

Dítě s diagnostikovanou mentální retardací by mělo navštěvovat speciální výchovný ústav, kde má možnost účastnit se vzdělávacích programů vedených kvalifikovanými pracovníky. Tyto typy škol jsou schopny přizpůsobit učivo intelektovým schopnostem žáků, nabízejí hodiny rozvíjející nejen mysl, ale i motoriku a psychosociální dovednosti. Jejich infrastruktura je přizpůsobena potřebám dětí, které mají kromě intelektuálních dysfunkcí i značný stupeň tělesného postižení.

Kategorie:

Psychiatrie