Rasismus – co to je? Obecně řečeno, je to soubor názorů, že některé lidské rasy v drtivé většině převažují nad ostatními. Ve skutečnosti – alespoň většinou lidí – byla tato ideologie od počátku odsuzována, ale v dnešní době je již rasismus považován za fenomén s vysloveně negativním přesahem. Přečtěte si, kde se vzal rasismus, zjistěte, co způsobilo spor o původu této ideologie, a podívejte se na situaci rasismu v Polsku.

Obsah:

  1. Rasismus: definice
  2. Rasismus: historie
  3. Rasismus v Polsku

Rasismusje soubor názorů, které jsou zvláště často kritizovány. Samozřejmě existují i ​​další odlišné postoje, které vyjadřují skupiny vybraných lidí a jsou považovány za krajně negativní. Příkladů je nespočet, včetně antisemitismu (související s diskriminací Židů), xenofobie (obecně chápané jako strach z cizích lidí) nebo homofobie (související s nepřijatelným chováním namířeným vůči homosexuálům).

Rasismus: definice

Rasismus ve skutečnosti nemá jednu univerzální definici. Velmi obecně lze říci, že jde o soubor názorů zaměřených na skutečnost, že zástupci jedné lidské rasy (např. lidé se světlou pletí) jsou nadřazeni lidem patřícím k jiným rasám (např. nad černochy).

Podle předpokladů rasismu by „lepší“ lidé měli převládat nad „horšími“ lidmi, a to v podstatě ve všech aspektech života, a to jak ve smyslu uplatňování moci, tak i zaujímání lepších pozic v profesním prostředí. Lidé „lepší“ rasy – podle rasistů – by také měli mít prostě více práv než ostatní lidé.

Rasisté se domnívají, že lidský vzhled souvisí nejen s tím, že se různí lidé prostě prezentují – s tím jsou podle nich spojeny i osobnostní rozdíly (např. větší sklon ke kriminálnímu chování u černochů) nebo rozdíly intelektuální (představitelé „méněcenných“ ras by se vyznačovali výrazně sníženým intelektem.)

Obecně lze říci, že rasismus a jeho předpoklady prošly poměrně výraznými změnami, které probíhají dodnes - k jejich pochopení je nutné se seznámit s historií rasismu

Rasismus: historie

Počátky rasismu sahají nejčastěji do druhé poloviny 19. století – tehdy, v letech 1853-1855, napsal francouzský politolog Joseph Arthur de Gobineau „Esej o nerovnosti lidských ras“. V této práci zmínil mj. o árijské rase, ke které podle jeho názoru patřili zástupci německé a francouzské vysoké společnosti a která měla dominovat nad ostatními rasami.

I když tento názor může být znepokojující, je ještě děsivější, že Gobineau tvrdil, že běloši by se neměli žádným způsobem vměšovat do lidí jiných ras – mohl by to být první krok k pádu civilizace.

V následujících letech se stále více objevovaly hlasy lidí hlásících se k rasismu. Jedním z takových lidí byl H. S. Chamberlain. V roce 1899 vydal spis „Základy 19. století“, v němž se zmínil mj. o nadřazenosti "germánské rasy" - podle jeho názoru byla formována již od raného středověku a museli k ní patřit vysoce lidé se světlými vlasy a dlouhou hlavou.

Chamberlainovy ​​názory v podstatě položily základy jevů, které se odehrály během 2. světové války – podle jeho názoru pro „germánskou rasu“, později označovanou také jako „mistrovská rasa“, Židé a Slované představovalo největší hrozbu.

Dosud byly popsány problémy spojené s rasismem v Evropě, ale tato ideologie se šířila nejen na tomto kontinentu. Při analýze historických dat není těžké narazit na informace o projevech rasismu vůči černochům – zejména ve Spojených státech byly často komentovány tím, že zástupci této rasy jsou méně inteligentní než ostatní nebo že od přírody vzhledem k barvě pleti mají výrazně zvýšený sklon k agresivitě nebo k páchání různých trestných činů.

Zde stojí za zmínku jedna z nejznámějších rasistických organizací, která byla založena v USA - Ku Klux Klan, jejíž úsilí se soustředilo především na omezování práv zástupců méněcenných ras, které podle svých členů byli primárně Afroameričané a Židé.

Pravdou však je, že nelze přesně říci, kdy se objevily první myšlenky o rasismu. Lidé, kteří tento problém analyzují, poukazují na to, že ano – první konkrétní publikace, které nazývají věci pravými jmény, pocházejí z devatenáctého století, ale v praxi se nejranější známky diskriminace určitých ras mohly objevit mnohem dříve.

Je zmíněn vv tomto případě např. o tom, jak byla ve středověku postava ďábla znázorňována v různých spisech či uměleckých dílech – stejně jako měl někdy podobu zvířete nebo nedefinované existence, tak v některých publikacích už byl prezentován jako černá bytost.

Byly tedy různé názory na rasismus, ale dnes lze s jistotou říci: názory tohoto druhu jsou stigmatizovány, a co víc - projevy rasistického chování mohou mít právní důsledky (předpisy o projevech rasismu jsou zahrnuto v zákonech většiny zemí světa, včetně Polska).

Hejt neboli nenávistné projevy na internetu. Důvody a důsledky nenávisti

Stalking: co to je a jak pomoci někomu, kdo to zažije?

Fobie neboli strach má někdy příliš velké oči

Stojí za to vědět

1. prosinec 1955 je považován za zlomový bod v boji proti rasismu ve Spojených státech. Tehdy se z práce vrátila unavená švadlena. V autobuse seděla na prvním volném místě.

Muž nastoupil do vozidla o několik zastávek dál. Když ho řidič uviděl, přikázal ženě, aby mu dala přednost. Sám cestující to ale vůbec nečekal, ale řidič na svém. Žena řekla jen jedno slovo „ne“. Za „narušení pořádku“ byla zatčena a musela zaplatit pokutu 14 dolarů. Proč se to stalo právě jí? Byla černá a cestující, kterému se chystala dát přednost, byl bílý.

Jak se pasažér jmenoval - není známo, pasažérkou je Rosa Parksová, která, když se později zeptala na její motivaci pro její chování, odpověděla, že je unavená neustále to vzdávat.

Černošská komunita se ujala obrany a začal bojkot veřejné dopravy. V této věci jednal mj ne tolik známý pak Martin Luther King. Nakonec v listopadu 1956 Nejvyšší soud USA rozhodl, že zákon o segregaci v Montgomery (kam autobus jezdil) byl protiústavní.

Rosa Parks během svého života zdůrazňovala sílu klidu v odporu a byla aktivistkou za lidská práva.

"Rasismus" a zdraví

Ukazuje se, že někdy má rozlišování jednotlivých lidí opravdu významný význam. Nejedná se však o předpoklad, že jedna rasa je lepší než ostatní, ale o analýzu frekvence různých onemocnění v jednotlivých lidských populacích.

V medicíně je patrné, že určitá genetická onemocnění jsou v určitých populacích častější – např. Tay-Sachsova choroba častějivyskytuje se u aškenázských Židů, zatímco srpkovitá anémie je častější u černochů.

Zde však také vzniká určitá kontroverze, protože často je pouhé použití slova „rasa“ spojeno s prezentací projevů rasismu – v medicíně má však rozebrání původu různých lidí význam pouze v určení, jaké nemoci lze očekávat u zástupců dané populace.

Rasismus v Polsku

Rasismus se vyskytuje - bohužel - po celém světě, jeho projevy jsou patrné i u nás. V zásadě se v Polsku rasistické chování nejčastěji projevuje vůči třem skupinám: mluvíme o černoších, Romech a lidech z arabských zemí.

Zdálo by se, že se mentalita polských občanů za ta léta výrazně změnila, ale v praxi - což je pro mnohé překvapivé - stále není těžké narazit na graffiti na různých budovách, které pohoršují jiné rasy nebo přímo směřují k lidem s jinou barvou pleti, než je průměrný Polák.

Stává se, že černé děti, které chodí do školky, slyší od svých vrstevníků, že „s černochy si hrát nebudou“ – taková věta je projevem rasismu. Není také těžké narazit na vzpomínky černochů, ve kterých se jim vybaví setkání s cizími otázkami typu „kdo z tvých rodičů byl opice: matka nebo otec?“

Ať už je to v Polsku nebo v jiných zemích světa, s rasismem prostě nelze souhlasit - tento soubor názorů, jak prokázala řada vědců, je prostě nepodložený a nelze skutečně říci, zda je inteligence, nebo zda jiné lidské chování závisí primárně na rase.

Rasismus je negativní jev az tohoto důvodu je jednoduše zákonem postižitelný. Polský trestní zákoník obsahuje ustanovení týkající se mj. podněcování k nenávisti na základě rasových rozdílů (§ 256 trestního zákoníku, za což se ukládá peněžitý trest nebo trest omezení svobody nebo odnětí svobody až na dva roky), jakož i urážení nebo porušování fyzické integrity z důvodu rasy (článek 257 trestního zákoníku, za jehož porušení se trestá odnětím svobody až na tři roky.)

Luk. Tomáš NęckiAbsolvent lékařské fakulty Lékařské univerzity v Poznani. Obdivovatel polského moře (nejvíce ochotně korzující po jeho březích se sluchátky v uších), koček a knih. Při práci s pacienty se zaměřuje na to, aby jim vždy naslouchal a věnoval jim tolik času, kolik potřebují.

Kategorie:

Psychologie