V Polsku žije více než 13 milionů lidí v jednočlenných domácnostech. Někteří si samotu zvolili vědomě, jiní se rozvedli a další jsou osamělí po smrti partnera. Čím jsou starší, tím se cítí osamělejší. Ale musí to tak být? Mluvíme s Katarzynou Miller, psychoterapeutkou, o zralé osamělosti.
Být sám nebo být osamělý? To je obrovský rozdíl. Lidé, kteří se rozhodli žít sami, si užívají svobody, pěstují své vrtochy, mají mnoho známých. Jiné je to s těmi, kteří nejsou z vlastní vůle. Častěji o sobě mluví jako o „jsem osamělý“. Jak si poradit v životě bez druhé poloviny, dokážete najít radost v samotě?
Jaký je singl nad 50 let?
● KATARZYNA MILLER: Znám velmi veselé, spokojené osamělé lidi kolem 50 let. Ale jsou také méně cool. A také jsou samozřejmě nešťastní. Průměrný single v tomto věku je podle mě trochu zahořklý, trochu závistivý, trochu moc odtažitý, protože … nesedí. A přesto je to všechno o tom být sám sebou. Užívejte si to, co mám rád, co můžu, co umím, ať se to ostatním líbí nebo ne. To ale neznamená vzdorovat ostatním. Je to o následování svého vnitřního kompasu. Zjistěte také, kam ostatní vede kompas, protože to může být zajímavá cesta a stojí za to se přidat. Je nesmírně důležité nezapomínat na sebe, jako to dělá mnoho žen, které se věnují výhradně dětem, a pak vnoučatům a vůbec žádnému já. Čím jsem starší, tím více zakořeněný v životě, tím více mám právo být sám sebou a jít si za svými sny.
Často říkáme: "Kdyby stáří mohlo a mládí vědělo" …
● K.M .: To by bylo hrozné. V každém věku máme různé úkoly, které musíme plnit, a také máme různé možnosti. Něco ztrácíme, abychom něco jiného získali. Musíte toho využít a užít si to. A co radost s přibývajícími léty? Například proto, že stále lépe rozumíme sobě, druhým lidem a světu, víme, co chceme a co ne, co nám dělá potěšení atd. Tyto znalosti a zkušenosti ale využíváme příliš málo. V průběhu let zahořkneme a opakujeme: „Bůh se ve stáří nezdařil“. A stáří, spíše zralý věk, by nemělo být nudné ani nepříjemné, ale mělo by být plností stále moudřejšího života. Hodně záleží nanáš postoj. Obnovme velkou, náležitou hodnotu zralosti a stáří.
Stojí za to vědětKatarzyna Millerje psychoterapeutka, psycholožka, filozofka, publicistka a básnířka. Přes 30 let se věnuje individuální, manželské a skupinové terapii. Je také autorkou a spoluautorkou mnoha velmi oblíbených knih, vč. "Chci být milována, jak chci", "Být ženou a nezbláznit se", "Pohádky svlečená", "Neboj se života", "Královna života", "Jako pes s kočka“, Napsala také tři svazky básní – „Stółek“, „Bolest je hedvábí“ a „Fontána lásky“. Trvale spojeno s měsíčníkem Zwierciadło. Hosté často v rádiu a televizi.
Jaké vlastnosti jsou dominantní mezi svobodnými muži a mezi ženami?
● K.M .: Muži jsou často hypochondri. Velmi si spolu hrají, nesmírně se zabývají vším, co se jim v životě děje. Muži se mi moc líbí, ale jsou čím dál tím narcističtější. Kromě toho jsou to chytří, kteří vědí všechno lépe. Ne v morálním smyslu, ale vědět, co je třeba udělat, aby byl svět dobrý, jak by měl být svět uspořádán. Rádi mluví o věcech, které se tady a teď nedějí. Neposlouchají, co se říká. Navíc starší pánové nejsou rádi sami. Když partner z toho či onoho důvodu odejde, hledají si jiný, protože si sami neví rady. Svobodné ženy jsou specifické, v životě se jim daří. Jsou udržované, atraktivní, mají udržované byty, plné květin, fotek, hezkých věcí. Mužský byt má obvykle gauč, televizi a nepořádek.
Mnoho svobodných lidí žije na okraji rodiny a společnosti. Nikdo se nezajímá o jejich názor, nebere ohled na jejich potřeby. Co navrhnout těm, kteří jsou zapojeni do takových závislostí?
● K.M .: Nakreslil jsi hrozný obrázek. Někdy to bohužel dělají i lidé, kteří mají partnery, manžele nebo manželky. Záleží na osobnosti. Pokud máte nějaké zájmy, je něco, co rádi děláme, chceme číst, sledovat, diskutovat, není důvod to neudělat. Nikdo nebude využívat někoho, kdo to nedovolí. Toto je naše dovolení, aby si nás ostatní mysleli jako het-loop, tedy bezvýznamného člověka. Tento postoj vůbec nesouvisí se svobodou. Lidé cítí naše slabosti, nedostatek sebeúcty. Náš postoj jim říká, že si nejsme jisti, že můžeme být využiti. Člověka, který se omluví, že žije, využijí všichni. A omluví se, že se dostatečně nesnažila. Celá věc má ale ještě jeden aspekt. Máte pravdu, paní Anno, když mluvíte o strádání mnoha žen, které žijí na okraji nejen rodiny, ale společnosti obecně. Nejtěžší ježeny, které celý život pracovaly doma, nemají kromě hladovění žádný vlastní příjem a zůstaly samy. Bylo by dokonce výsměch naznačovat úsměv a plnost osobnosti. Takoví lidé prostě potřebují skutečnou státní pomoc, které se jim ale nedostává. Moje rada je tedy pro ty, kteří mají kde bydlet, co jíst a kteří nejsou postiženi sociálním vyloučením.
Existují nějaké rozdíly mezi osamělými lidmi z vlastní vůle a těmi, kteří jsou osamělí, protože tak dopadl jejich osud?
● K.M .: Samozřejmě. Lidé se dělí na ty, kteří v životě fňukají, a na ty, kteří nefňukají. Svobodní podle vlastního uvážení vědí, proč jsou sami. Velmi často je taková volba diktována tím, že nechtějí být s lidmi, kteří jim z nějakého důvodu nevyhovují. Váží si a mají rádi společnost toho druhého. Někteří lidé se také rozhodnou být sami, protože si to mohou dovolit. Nepotřebují finanční podporu, nemusí shánět někoho, kdo by přispíval na nájem. Svobodní si nutně více stěžují na svůj osud, často se cítí nešťastní, mají přesvědčení, že se k nim život zachoval špatně, protože ztratili partnera nebo nepotkali nikoho, s kým by chtěli být nebo kdo by s nimi chtěl být. "Smůla" - od takových lidí často slýchám. A s osudem se musí zacházet jako s někým, kdo nás má rád. Řekněte si: "Děkuji, jsem ve skvělé pozici." Proč? Protože dokud žijeme, může se stát cokoliv. Pokud nám opravdu záleží na tom, abychom měli někoho blízkého, neměli bychom na to příliš koukat, protože to může kandidáta nebo kandidáta vyděsit. Pokud to o sobě i o druhých myslíme dobře, jsme milí a laskaví, pak se najde i partner.
Dříve se mělo za to, že žena by neměla chodit sama do restaurace nebo divadla. Jak se změnilo sociální vnímání osamělých lidí?
● K.M .: Stačí vstoupit do restaurace, abyste viděli, jak moc se v tomto ohledu změnilo. To už není problém. Ženy chodí do kaváren a restaurací samy i ve společnosti a nikdo se tomu nediví. Stále častěji také odcházejí sami.
Stává se ale také, že ženy nad 50 let, zvláště ty atraktivní, jsou zvány do společnosti neochotně, protože jsou potenciální hrozbou pro ženy ve vztazích.
● K.M .: Podle mě je to taky stereotyp. Existují prostředí, která jsou k sobě nepříjemná, závistivá a nevlídná, ať už jsme ve dvojici nebo jednotlivci. Vše záleží na úrovni, třídě lidí. Znám mnoho svobodných lidí, kteří mají přátele různého věku, svobodné lidi, ve stabilních vztazích, manželstvích a nikoho netrápí rodinný stav každého člověka. Tito lidé se totiž nescházejí kvůli „lovu“, ale proto, že jsou rádi mezi sebou, povídají si, diskutují, mají společné záležitosti. Tadyrada je jednoduchá. Pokud vás společnost z nějakého důvodu nepřijme, hledejte jinou. Náš osud závisí na našich volbách. Samozřejmě můžete také sedět doma a stěžovat si, že jsou lidé nepříjemní.
To, že je stále více singles, skvěle využívají cestovní kanceláře. Hledají pár lidé využívající nabídky pro singles, nebo spíše lidé, kteří smýšlejí podobně?
● K.M .: Pokud hledáme pár, je nejlepší najít člověka, který smýšlí podobně. Pokud někam jedeme, užívejme si to, co je tady a teď. Zda budou po pěkném společném výletu další setkání, je věc úplně jiná. Někdo, kdo je v pohodě na písku, může být na chodníku neatraktivní. Toto je třeba mít na paměti. Je to důležité a mnozí z nás neví, jak si ten okamžik užít, čerpat z něj. Pokud se v danou chvíli cítíme dobře ve společnosti někoho jiného, budeme se snažit, aby se tento okamžik opakoval. Musíte komunikovat s lidmi, kontaktovat je a možná vztah neskončí společným pitím kávy.
Každý potřebuje něhu, objetí, sex. Mnoho žen to nemá. Cítí se nešťastní. Co jim můžeš říct, aby změnili svůj život?
● K.M .: Za prvé usměvavý, nechodit s ústy v podkově, vrhat nepřátelské pohledy do stran, že ten mladší a ten druhý hezčí. Nikam to nevede. Jděte mezi lidi! Jděte se projít do parku, promluvte si s někým, poslouchejte, co říká. Zaručuji, že se najdou přátelé a možná i přátelé. Chcete-li najít spřízněnou duši, stojí za to trochu úsilí, být otevřený, zajímat se o druhé. Lásku nebo přátelství nemusíte hledat silou, nenajdete to tak. Musíte si položit otázku, zda je příčinou mého neštěstí právě to, že jsem single. Pokud se ze sebe cítíte dobře, umíte být sami se sebou, je to k nezaplacení, protože máte čas na reflexi a na činnosti, které máte rádi. Nesmí se meze klást, že v tomhle věku už ten či onen věk není možný. Začal jsem skládat písničky a zpívat je někdy po padesátce. A v šedesáti jsem psal erotické příběhy. Máme-li přání, věřme, že se splní! Pojďme je jen splnit! Po padesátce se můžete zamilovat, oženit se, začít malovat, cvičit tai chi, můžete se věnovat spoustě vášní, ale musíte žít, dýchat naplno, nestarat se o to, co (jen si myslíme) lidé řeknou, protože to je náš život, náš osud. Podle mého názoru život teprve začíná ve věku 50 let.
Bude to pro vás užitečnéSvobodní nejsou jen vdovy a vdovci
V Polsku je asi 2,5 milionu singlů starších 50 let. Největší skupinu (1,2 milionu) tvoří vdovci nebo vdovy. Ze studie Pentoraukazuje, že 34 procent. Poláci věří, že singles žijí ve vztazích hůř než lidé, protože mimo jiné mají více práce, žijí pod tlakem rodiny a přátel, mají omezený přístup k úvěrům, jsou vyloučeni ze společenského života (13 % je však opačného názoru). Přitom celých 69 procent. nezadaní říkají, že jsou velmi šťastní. Na druhou stranu – téměř 1/4 singles přiznává, že jsou nešťastní. Bez ohledu na věk si nezadaní stěžují na nedostatek společnosti (47 %) a financí.
měsíčník "Zdrowie"