Kouzelný okamžik, kdy rozbalujeme dárky pod stromečkem, potěší nejen ty, kteří je dostali. Stejně spokojený je i ten, kdo je tam dal, když vidí radost na tvářích obdarovaných. Co dělá dávání příjemnějším než přijímání?

Není to přijímání dárků, ale jejich dávání, co je skutečně dělá šťastnými – to je závěr mnoha psychologických a sociologických studií. A darem nejsou jen materiální věci. Člověk může riskovat prohlášení, že těch nehmotných je mnohem víc. Každý den někomu nabízíme čas, podporu, nezištnou pomoc.

Jsme s tím spokojeni, i když toho, komu náš dárek poputuje, neznáme nebo jsme ho právě potkali. Darem je čestné dárcovství krve, které umožňuje místo v autobuse a ukazuje cestu ztracenému turistovi. Dárek je i taková maličkost jako úsměv a upřímná pochvala kolegovi z práce, kterého potkáme ráno ve výtahu.

Každý si pamatuje radost, kterou cítil, když mohl někoho udělat šťastným, udělat laskavost, zachránit ho před problémy. Jakoby potěšení nebo úleva, kterou jsme někomu poskytli, se nám to okamžitě vrátilo s úsměvem na tváři příjemce.

Výzkum potvrzuje existenci vrozeného altruismu

Radost z pomoci druhým je hluboce zakořeněna v lidské povaze. Studie publikovaná v PLoS One, online časopise Public Library of Science, popsala experiment, který zjistil, že děti do 2 let dávají bonbóny šťastnější než ti malí, kteří to dělali. Teze o vrozeném mechanismu čistého altruismu se zdá být potvrzena prací vědců pod dohledem Dr. David Rand z Yale University, který analyzoval 50 případů považovaných za občanské hrdinství, jako je záchrana něčího života při požáru nebo resuscitace umírajícího za nebezpečných okolností. Vědci zjistili, že většina lidí, kteří v takových situacích riskují své životy, jednala instinktivně, když se rozhodovali, zda jim pomoci, a neanalyzovali šance na úspěch ani nepředvídali důsledky. Rodiče jednají podobně, když brání své dítě.

Tento mechanismus je známý i ve světě zvířat, ale u lidí byl překryt dalšími evolučními asociální procesy, které usnadnily skupině, jejíž členové úzce interagovali a vzájemně se podporovali, než aby soutěžili.

Proč je dávání tak příjemné?

Tolik k teorii. Jak se to promítne do individuální zkušenosti? Proč je dávání tak příjemné? Co cítíme, když něco dáváme nebo pomáháme? Pokaždé, když pro někoho něco děláme, zjistíme, že jsme byli efektivní, užiteční, potřební. Taková situace zlepšuje naši pohodu a buduje nás, protože nám dává pocit svobody jednání, síly a dokonce i výhody. Proto ve svých vlastních očích rosteme, posilujeme svou sebeúctu a mnohem víc, než když přijímáme dary nebo pomoc.

Potvrzuje to výzkum Elizabeth Dunn a Michaela Nortona, autorů slavné knihy „Happy Money: The Science of Happier Spending“. Provedli sérii experimentů, ve kterých zkoumali, jak utrácení peněz na různé účely zvyšuje úroveň štěstí a spokojenosti se životem. Ukázalo se, že ve všech sociálních skupinách přineslo největší uspokojení investování vydělaných peněz do jiných lidí. Dokonce i darování dolaru někomu pomohlo zlepšit náladu dárců.

Darování musí být dobrovolné

Ne každé dávání vás však činí šťastnými. Když maminka říká staršímu synovi: „Dej hračku bráchovi, ustup mu, je mladší!“, je slyšet jen skřípání zubů. Neradi jsme nuceni dávat – užíváme si to, jen když je to dobrovolné. A také - bez zájmu.

I když podvědomě počítáme s tím, že třeba ten, komu jsme pomohli, nám to někdy oplatí, nečekáme to, když pomáháme. V očekávání reciprocity bychom se dostali do jakési „barterové výměny“, která by od samého počátku znehodnotila hodnotu našeho daru, stal by se předmětem směny a příjemce by se dostal do nepříjemné situace.

Jak dávat, abyste byli šťastní?

Jak tedy dávat, abyste obdarovanému, a tím i sobě, přinesli skutečnou radost? Jak to udělat, aby příjemce neudělal ostudu? Velmi často vyžaduje přijetí daru či pomoci pokoru, přiznání slabosti či bezmoci – obdarovaný pak cítí tlak, aby mu to oplatil. Proto to zkusme udělat jemně.

Když někoho obdarováváme, nenechme to pochopit, že nám to dělá potíže, nemluvme o tom, kolik námahy to stálo. Naopak – každým slovem a gestem sdělme myšlenku: „Jsem rád, že vám mohu pomoci / dát vám to, opravdu to pro mě hodně znamená.“ Když příjemce mluví o vděčnosti a touze oplácet, řekněte poJednoduše: "Nemysli na to, tvoje radost je moje největší odměna." To je zvláště důležité, když je laskavost opravdu velká – tak velká, že je těžké ji vrátit. Obdarovaný by od nás měl dostat signál, že jsme jej dali dobrovolně a s radostí, že neočekáváme reciprocitu, že jsme šťastní už jen z toho, že jsme mohli pomoci.

Stojí za to vědět

Dosáhněte bodu

Dejme tolik, kolik můžeme dát a kolik může příjemce přijmout. Když příjemce vidí, že jsme mu dali víc, než bychom chtěli, nebo víc, než by chtěl dostat, cítí se zavázán a dokonce provinile. Cítí se jako dlužník. Jakkoli to zní divně – příliš mnoho dárků může obdarovaného skutečně zatížit, když jde o závazek, který je obtížné oplatit.

Dávání a přijímání ve vztahu

Každý hluboký, dobrý vztah, stejně jako láska a přátelství, je o neustálé, nenucené výměně dárků. Dáváme dárek druhému člověku – tím, že mu věnujeme svůj čas a pozornost, podporujeme ho v těžkých chvílích, uspokojujeme jeho potřeby – ale také mu umožňujeme obdarovávat se. Tímto způsobem ukážeme, že se navzájem potřebujeme.

Je však důležité, aby v tomto ohledu existovala rovnováha. Psychologické studie ukazují, že když chybí, cítí se hůř jak ti, kteří ve vztahu více dávají, než dostávají, tak ti, kteří toho dostávají příliš. Každá strana má méně štěstí než lidé, kteří se snaží zůstat na zlaté střední cestě. Člověk, který jen dává a nic na oplátku nedostává, bude časem vztahem stejně unavený a vyčerpaný jako ten, kdo jen bere a dává na oplátku málo.

První se bude cítit využitý a znechucený, druhý - obklopen laskavostí svého partnera. Výsledkem je, že strana, která stále jen dává, může slyšet od milovaného člověka: "Nic od tebe nechci, nic mi nemůžeš dát." Jsou to velmi zraňující slova, která skutečně znamenají: Nepotřebuji tě. Jen neustálým dáváním a přijímáním, kreslením jeden od druhého – si můžete být opravdu blízcí. Taková blízkost vám umožňuje podporovat, dávat a pomáhat, aniž byste uráželi hrdost příjemce. Také vám umožňuje rozpoznat svou vlastní slabost a nedostatečnost, když potřebujeme pomoc, klidně o ni požádejte a přijměte ji.

Dávání a braní je vlastně základem každého vztahu. Někdo, kdo odmítne přijmout upřímně nabídnutou pomoc, vlídné slovo nebo dar, protože je na to příliš hrdý nebo chce vypadat silný a nezávislý, bude mít potíže s navázáním hlubšího vztahu a může být velmi osamělý. Takový člověk vysílá zprávu, že si nezaslouží nic dobrého a zároveň nemůže nic dát druhým. Protože přijímat dar s radostí avděčnost je také dar - pro dárce, kterému dávání dělá radost …

Stojí za to vědět

Žijí nejdéle …

Studie zahájená v roce 1921 na Stanfordské univerzitě v USA naznačuje zajímavý závěr. Jeho cílem bylo zjistit, co ovlivňuje dlouhověkost a spokojenost se životem. Vědci začali sledovat 1 528 lidí od dětství až do smrti; byla vybrána skupina inteligentních mladých lidí žijících v rodinách, kterým se dařilo. Ukázalo se, že nejpříznivějšími faktory pro delší život není vyhýbání se stresu či námaze, nevyhledávání zábavy či potěšení, ale: vytrvalost, obezřetnost, dřina a zapojení do života komunity. Jedním slovem – kdo prozíravě nakládá se svými silami a zdroji, dává ze sebe hodně a pracuje ve prospěch druhých, má největší šanci na dlouhý a spokojený život.

měsíčník "Zdrowie"

Kategorie:

Psychologie