Cílem terapie DDD (dospělé dítě z dysfunkční rodiny) je naučit se schopnosti přijímat a pečovat o sebe v duchu respektu k druhým lidem. Psychoterapie je potřebná, když se člověk DDD, přestože si je vědom svého destruktivního a obtížného chování, nemůže zbavit automatismů, které se naučil od dětství. Podívejte se, o čem je terapie DDD a kdy se vyplatí využít pomoci psychoterapeuta.
Terapie DDDje o tom, jak se naučit řešit problémy a jednat jinak než dříve. Dospělé dítě z dysfunkční rodiny se v minulosti muselo ne vlastní vinou naučit metodám života a přežití v nemocné situaci. To, co fungovalo pro patologickou rodinu, nebude fungovat pro budování normálního života dospělých. Abyste se v těžších situacích přestali chovat jako dítě, budete muset kontaktovat terapeuta.
Posouzení či dokonce diagnostika DDD je multidimenzionální záležitost a zda vyžaduje terapii, závisí skutečně na individuálních vlastnostech daného člověka, jeho připravenosti na změnu a míře obtížnosti, kterou přináší v každodenním životě. Je nepopiratelné, že rodiče jsou pro dítě tím nejdůležitějším a prvním vzorem. Učí, jak se vypořádat s problémy, překonávat obtíže a rozhodovat o výchovných metodách zprostředkovaných hodnotami.
Tato vývojově důležitá doba určuje mnoho aspektů života dospělých, rozvíjí pocit bezpečí, sebeúctu, smysl pro ženskost/mužství, budování vztahů atd. V dysfunkční rodině je správný vývoj dítěte téměř nemožné a potřeba sklonit se k realitě a pokusit se přizpůsobit obtížným podmínkám tyto nedostatky v jeho dospělém životě jen posiluje.
Vzhledem k tomu, že žádné ideální rodiny neexistují a každá z nich má své více či méně dysfunkční oblasti, stojí za to připomenout, že důsledky, které konkrétní člověk ponese v dospělosti, ukazují, jak efektivně systém funguje.
Když se zamyslíme nad tím, co vlastně dělá rodinu nefunkční, stojí za to zbavit se stereotypu hovorově chápané „patologie“. Bohužel často v nenápadných domácnostech dochází k zanedbávání dítěte, které nemá formu, která je veřejnosti zřejmá.
Já jsem DDD. Potřebuji terapii?
Základem DDD jsou zážitky z dětství, doba, kdy rodiny bez dopadu na dysfunkci používaly různé destruktivní strategie, aby čelily deficitům, které zažívaly. Tyto nevývojové modely replikované v dospělosti jen zhoršují nepříjemné a frustrující symptomy života.
Pouhý fakt, že jste dospělý a budujete si realitu po svém, bohužel nestačí k tomu, abyste se zbavili nechtěných rolí nebo strategií z dětství. Postupem času se ukazuje, že i přes zdánlivé odříznutí od rodiny není možné se nepříznivých automatismů zbavit. Když nevidíte, že dobře známé pracovní postupy selhávají a často přinášejí více škody než užitku, je téměř nemožné se jich zbavit. Bohužel jsou často jediným způsobem, jak člověk funguje.
Když si všimnu příznaků DDD, mám se rozhodnout podstoupit psychoterapii?Ne nutně. Většina lidí, kteří příznaky DDD pozorují v lepším či horším smyslu, to v běžném životě zvládá sama. Zakládají rodiny, pracují, navazují přátelství, nechtějí otevírat staré rány, nemají pocit, že by jim to přineslo do života něco dobrého. K terapii se však přiklání stále více lidí, kteří mají potíže ve vztazích s ostatními, cítí se prázdní nebo mají problémy s budováním uspokojivého každodenního života. Psychoterapeut je společníkem na cestě do minulosti, jejímž hlavním cílem je pochopit, pojmenovat a realizovat nové způsoby jednání. Odklon od známých metod bývá spojen s velkými obtížemi až bolestmi. Potřeba zbavit se iluzí o rodině a vrátit se k nepříjemným vzpomínkám je většinou jediný způsob, jak zlepšit kvalitu svého života. Podpora psychoterapeuta je obvykle velmi účinná při znovunabytí rovnováhy.
Principy DDD terapie
Psychoterapie ve vztahu k syndromu DDD spočívá v procházení dysfunkčním vzorcem, osvojování si schopnosti fungovat v roli bez pocitu viny, nutkání k bezpodmínečné loajalitě či zachraňování druhých nebo neustálého utíkání před blízkostí, vlastními emocemi a zkušenosti.
Oblasti, které jsou předmětem práce, jsou také těžko snesitelné emoční stavy, nedostatek dovedností nebo vnitřního souhlasu s pociťováním potěšení, které automaticky vstupují do role např. oběti i přes nedostatek objektivních faktů podporujících takové postavení.
Somatické příznaky jsou poměrně častým důvodem, proč se rozhodnout pro psychoterapii. Opakující se těžko diagnostikovatelné zdravotní problémy v kombinaci sproblémy v rodinném domě přispívají k diagnóze DDD.
Abychom duplikovali nefunkční schémata naučená z domova, je nutné během terapie pojmenovat a přijmout pravdu o sobě a svých blízkých. Během individuálního kontaktu s psychoterapeutem nebo účasti na setkáních podpůrné skupiny se člověk, který se chce vypořádat se dnem s deficity, bude muset identifikovat jako dospělé dítě z dysfunkční rodiny.
Dalším krokem je rozšířit svůj vhled do oblasti dětských zážitků a toho, jak určují přesvědčení, zvládání vztahů, potíže a jak se to promítá do chování v současném životě.
Konečnou stanicí terapeutického procesu DDD je zavádění změn, v jejichž důsledku člověk pracující na sobě získá schopnost přijímat a pečovat o sebe v duchu respektu k druhým. Tato cesta umožňuje změnit pohled na rodiče, dává jim a jejich předchozímu jednání autoritu v dospělosti. Návrat k rovnováze a překonání deficitů není nikdy snadný proces, přesto stojí za zvážení rozhodnutí o psychoterapii, pokud pocit spokojenosti se životem není k dispozici pomocí stávajících strategií vyrovnávání se s obtížemi nebo deficity.
Pomalé opouštění smutku a bolesti umožňuje člověku se syndromem DDD znovu projít různými fázemi vývoje a obklopit se adekvátní péčí a respektem.