Nejdřív studium, pak práce, nakonec zasloužený důchod? Tento model fází lidského života neodpovídá realitě. Společenské vědy to uznávají již dlouho. Je na čase, aby je následoval svět politiky, ale především – každého z nás. Zjistěte, co je stárnutí 4.0.
Obsah:
- Stárnutí 4.0 – co to znamená?
- Stárnutí 4.0 – nejen studium, práce, důchod
- Stárnutí 4.0 – teď je čas na…?
- Stárnutí 3.0, výchozí bod
- Stárnutí 4.0, tj. bod dosažení
- Stárnutí 4.0 brzy nepřijde
Prodlužování střední délky života má za následek řadu nových výzev pro sociální politiku v oblasti seniorů. Truismus? Ve studii s názvem Stárnutí 4.0: Přístup k integrovanému životnímu kurzu ke stárnutí populace Kai Leichsenring1 pojednává o méně diskutovaných důsledcích tohoto procesu.
Nejdůležitější z nich je bezesporu potřeba odmítnout běžný myšlenkový vzorec, který předpokládá existenci tří období lidského života, jedno po druhém v pevném pořadí: školní vzdělání v dětství a raném mládí, placená práce v pozdním mládí a dospělosti a nakonec fáze nečinnosti ve stáří.
Stárnutí 4.0 – co to znamená?
Označení Aging 4.0, které Kai Leichsenring poskytl svůj přístup k fázím lidského života, si klade za cíl ukázat základní vztah tohoto konceptu se sociálními a sociálními výzvami analyzovanými společně pod názvy „Industry 4.0“ nebo „Work 4.0“ "(Práce 4.0), takže ve vztahu k probíhající čtvrté průmyslové revoluci.
Ve světle studie jsou nejdůležitějšími prvky této revoluce změny v poptávce po kvalifikacích, v organizaci práce, v kvalitě práce a ve vztahu mezi technologií a lidmi.
Autor navrhuje podniknout politické kroky, které nejenže odpoví na nové výzvy či potřeby podnikatelského světa, ale také umožní využít obrovský potenciál zvyšování průměrné délky života – ve prospěch jednotlivce i společnosti.
Název Aging 4.0 z hlediska Leichsenring také poukazuje na probíhající čtvrtou fázi změn vvnímání stáří - od vnímání stáří jako sociálního problému a vzniku prvních systémů důchodového pojištění kolem roku 1870 (Stárnutí 1,0), přes popularizaci důchodových systémů s prodlužováním střední délky života člověka na 65 - kolem roku 1950 (Stárnutí 2,0) a rozvoj aktivity seniorů a zavedení konceptu celoživotního vzdělávání - kolem roku 1980 (Stárnutí 3,0), k postulovanému integrovanému přístupu k fázím lidského života s procentem lidí ve věku 65+ ve společnosti na úrovni 18 % – kolem roku 2022 (Stárnutí 4.0).
Stárnutí 4.0 – nejen studium, práce, důchod
Leichsenring upozorňuje, že ani katalog těchto aktivit je nepravdivý, protože ignoruje důležitý aspekt péče o blízké. Bez ohledu na to, že se do doby práce započítává mateřská dovolená nebo (v Polsku nedávno) také „otcovská dovolená“ v systému sociálního pojištění, je tato činnost zcela odlišná od výdělečné činnosti.
Totéž platí pro potřebu pečovat o staré rodiče, nemocného manžela nebo manželku nebo dítě, bratra nebo sestru (bez ohledu na věk) s významným zdravotním postižením.
Možných životních scénářů je samozřejmě nekonečně mnoho, ale nejběžnější (i když ne osobní) zkušenost s mateřskou nebo rodičovskou dovolenou ukazuje, že model tří fází lidského života je teoretický a představuje příliš daleko - dosažení zobecnění. Pravděpodobně – i když o tom Kai Leichsenring nepíše – je tento způsob uvažování pozůstatkem patriarchalismu, který dlouho nevnímal úkoly (včetně pečovatelských) stereotypně patřící manželkám, matkám, tetám, dcerám či babičkám. Ti, o kterých se dnes mluví jako o neviditelném díle žen.
Stárnutí 4.0 – teď je čas na…?
Autor také upozorňuje, že je také zásadně špatné spojovat jednotlivé druhy lidské činnosti s konkrétním věkem. K tomu, abychom se o tom dozvěděli, stejně jako v případě obecných klíčových oblastí lidské činnosti, stačí odkázat na běžné zkušenosti.
Samozřejmě – povinná školní docházka se v zásadě vztahuje na děti stejného věku (pokud pomineme zmatky s 6letými dětmi v polských školách). Pozdější volby vzdělávací dráhy však vedou k výrazné diverzifikaci bez ohledu na povinnost studovat do 18 let (a také bez ohledu na probíhající změny ve vzdělávacím systému související s návratem do 8leté základní školy).
19letý může začít pracovat až po absolvování střední školy nebo po ukončení školy, může také začít studovatvyšší, počítáno na 3, 5 nebo 8 let (pokud započítáváte studium třetího stupně, tedy doktorské - stále oblíbenější mj. kvůli obecné tendenci prodlužovat dobu vzdělávání), ale také pouze k přípravě na závěrečné zkoušky, např. na střední škole s lingvistickou třídou „nula“.
Další, ještě více individualizované posuny ve věkových rámcích mohou být důsledkem přerušení vzdělávání způsobených nemocemi, dočasnou nezaměstnaností, diverzifikovanými kariérními cestami nebo potřebou rekvalifikace či doplnění vzdělání.
Důležitou roli, zejména v případě žen, hraje také rozhodnutí porodit a vychovat (či nevychovat) určitý počet dětí. Tento typ výzev ovlivňujících koloběh činnosti v lidském životě je zvláště patrný u tzv sendvičové generace, tedy u lidí, kteří jsou nuceni spojit rodičovství s angažovanou péčí o vlastní rodiče, kteří stárnou nebo jsou chronicky nemocní.
Někdo by se v tuto chvíli mohl zeptat: proč by však jednotlivé zde uvedené volby byly problematické s ohledem na stávající model? Odpověď zní: především z důvodu provázání důležitých práv (včetně studentských či studentských přídavků či výsluhových příspěvků) s určitým věkem, a dále - vzhledem ke společenskému klimatu, které stále nepřeje individualizaci vlastního vzdělávání a práce proces; také v Polsku, což je u nás také z velké části způsobeno finančními problémy).
Stárnutí 3.0, výchozí bod
Kai Leichsenring zajímavým způsobem popisuje naši éru, která - jak již bylo zmíněno - dostala označení Stárnutí 3.0. poukazuje na to, že od roku 1980 do současnosti byly učiněny pokusy přizpůsobit systémy sociálního zabezpečení výzvám prodlužování lidského života (což se promítá do vyšších průměrných částek vyplácených jako důchody na hlavu) a stárnutí společnosti (v důsledku přerozdělovacích systémů, jako je např. stejně jako v Polsku pracuje stále méně plátců příspěvků na důchody rostoucího počtu příjemců dávek.
Světová zdravotnická organizace vyzvala k investicím do řešení zaměřených na udržení obecného blahobytu občanů, aby se maximalizovalo období plné zdatnosti stárnoucích lidí, což by státní instituce do značné míry osvobodilo od poskytování péče.
Vlády jednotlivých zemí, včetně Polska, se dosud soustředily na problematiku zvyšování věku odchodu do důchodu a podpory individuálního odkládání odchodu do důchodu v kapitálových systémech, které při nízkých výdělcích mnoha obyvatel naší země po desetiletíznělo a stále to zní jako ponurý vtip.
Diskutovaný přístup politické třídy k prodlužování střední délky života a stárnutí společností posiluje stále rozšířené vnímání existence tří konstantních fází lidského života a propojení těchto fází s konkrétními věkovými rámci.
Tento stav má za následek jak nepohodlí (např. žádná atmosféra pro rekvalifikaci v páté nebo šesté dekádě života), tak nerovnosti (např. v závislosti na počtu odpracovaných kalendářních let a celkovém věku , což lidi diskriminuje kteří začali pracovat extrémně brzy).
Programy celoživotního vzdělávání, předpokládané od 80. let, se měly stát lékem na zde prezentované problémy. Taková nabídka by byla atraktivní nejen pro starší lidi, kteří si chtějí (nebo jsou nuceni) doplnit, rozvíjet nebo změnit své profesní kompetence.
Měl být také používán např. matky po několika letech rodičovské dovolené nebo dlouhodobě nezaměstnané. Statistiky citované Leichsenringem dokazují, že pouze 15 % lidí ve věku 25-65 let využívá tento typ programu v zemích Evropské unie.
Stárnutí 4.0, tj. bod dosažení
Úvahy předložené Leichsenringem vedou k zásadnímu závěru. Jde o postulát změny vnímání formálního vzdělávání, práce, výchovy dětí, péče o blízké a volného času – uvažování těchto sfér lidské činnosti bez ztotožňování se s konkrétním věkem a bez (obecně mlčícího) předpokladu, že tyto sféry tvoří cyklický systém konstantního řádu
Zajímavé je, že výzkumník uvádí, že podobný názor prezentovala již v 70. letech dvojice významných amerických gerontologů Matilda White Riley a John Riley. Poukazuje také na to, že extrémně dynamický technologický rozvoj v naší době vyžaduje více než dříve, dokonce si vynucuje změnu perspektivy, byť jen kvůli tomu, že se lidé potřebují přizpůsobit rychle se vyvíjejícímu prostředí.
Vyzývá také k realistickému vnímání běhu lidského života na všech úrovních, od politických aktivit (např. usnadnění využívání vzdělávacích nebo pečovatelských služeb bez ohledu na věk) přes praxi obchodních operací (např. diskriminace na základě věku na pracovišti) po – a zde je to klíčové – vnímání a plánování vlastní životní aktivity
V důsledku toho má být vytvořen nový model lidského životního cyklu, integrovaný, tj. bez rozbití do předem definovaných fází a solidaristický, tj. související se systémovýmusnadnění přechodu mezi sférami placené a neplacené práce, vzdělávání, rodinných povinností a volného času.
Tato solidarita by také vedla k rovnoměrnějšímu rozdělení plodů technologického rozvoje a hospodářského růstu – příjmů, času, životních šancí. To je zvláště důležité v době, kdy se ukázalo, že největší mezinárodní korporace vytvářejí struktury silnější než struktury demokratických právních států.
Podle Leichsenringa je sociální solidarita založená na podpůrných programech a systému sociálního zabezpečení nepostradatelným prvkem tohoto modelu lidského života; jde například o finanční benefity a programy pro doplnění odborných kompetencí, díky kterým se lidé, kteří pozastaví kariéru z důvodu potřeby péče o své blízké, nebudou bát návratu na trh práce
Na druhou stranu začlenění tohoto modelu do vlastního života je předpokladem pro úspěšné překonávání profesních, rodinných i osobních výzev.
Stárnutí 4.0 brzy nepřijde
Jak si výzkumník představuje řešení, která by naplňovala koncept Stárnutí 4.0? Leichsenring představuje tři postuláty. Za prvé, pravidelná období doplňování (nebo změny) kvalifikace - každých 10 nebo 15 let, podpořená zaručeným příjmem během doby vzdělávání
Za druhé, řešení ke zmírnění rozdílů mezi ženami a muži v oblasti neplacené práce; zde mimo jiné pečovatelská dovolená, zaručený příjem a flexibilní pracovní místa (např. sdílená mezi dvěma lidmi; nikoli „flexibilní formy zaměstnání“, jako jsou nechvalně známé „nevyžádané smlouvy“)
Konečně - pokročilé systémy kontaktování lidí se specifickými odbornými kompetencemi se zaměstnavateli hledajícími tyto kompetence a naopak tak, aby byl efektivně využit potenciál všech zaměstnanců bez ohledu na pohlaví a věk
Je to skutečné? Realizace této koncepce by vyžadovala mj. důkladná rekonstrukce systému sociálního pojištění (důchody) a sociálního zabezpečení (ostatní dávky), přeci jen na základě tradičního modelu lidských životních fází, se starobním důchodem jako odměnou za odsloužená léta. Změny by se musely týkat i vzdělávacího systému, zatím jednoznačně orientovaného na mladé lidi a ne bez třenic akceptujících zbytek – zejména ty starší a „nedigitální“.
Přechod do fáze Stárnutí 4.0 by si také vyžádal vytvoření bohaté nabídky podpory, od školení či mentoringu až po finanční benefity, umožňující fungování v obdobích mimo pracovní dobu.
Tak silné sociální změny nelze zavést přes noc, ani během několika let.Jde nám přece nejen o rekonstrukci struktury veřejných výdajů, vzdělávacího systému a trhu práce, ale především o vnímání lidského života novým způsobem - oproštěným od dosavadních stereotypů.
Přesto si musíme uvědomit fakta - prodlužování průměrné délky života, stárnutí společnosti a stále se zrychlující vývoj technologií, výrazně ovlivňující trh práce - a následně se těmito skutečnostmi zabývat. Jak? Respektováním svobody každého člověka při kreslení vlastního způsobu života a budování nové, možná jdoucí dále než kdy předtím, sociální solidarity.
Tak širokou škálu společenských změn - od vnímání lidského života v nových kategoriích až po nutný konsenzus při rekonstrukci struktury veřejných výdajů, vzdělávacího systému a národního trhu práce - nelze realizovat přes noc nebo dokonce během několika let.
Prodlužování střední délky života je však skutečností, stejně jako stále rychlejší technologický pokrok způsobující výrazné změny na trhu práce. Tak či onak bude muset na tyto jevy odkazovat.
Nejlepším způsobem je vědomě respektovat lidskou svobodu při utváření vlastní životní cesty a zároveň v duchu sociální solidarity jít možná dále než kdy předtím.
O autorovi
Pavel DombrowskiPolitolog, absolvent mezioborových studií politologie a sociologie v oboru sociální politika (Fakulta žurnalistiky a politologie Varšavské univerzity). V publicistice se zabývá především široce chápaným předmětem gerontologie.
Přečtěte si další články od tohoto autora