Ačkoli název může napovídat opak, osiřelá nemoc se neobjevuje pouze u dětí zbavených rodičů. Tento problém vyplývá z narušených, nesprávných vztahů mezi dítětem a jeho pečovateli. Problematika osiřelého onemocnění je nesmírně důležitá, protože související onemocnění ovlivňují jak průběh vývoje dítěte, tak jeho fungování v dospělosti.
Osiřelá nemocse také nazývá syndrom anorganického opožděného vývoje a hospitalizace. S nemocí se setkáváme u těch dětí, které nemají dostatečně uspokojené emoční potřeby. Sirotčí onemocnění se může objevit jak u dítěte, které je zcela bez rodičů, tak i u dítěte, které je dlouhodobě v izolaci od svých pečovatelů (např. z důvodu pobytu ve zdravotnickém zařízení). Nemoci způsobené osiřelým onemocněním se zaměřují na emocionální problémy a nevhodné emocionální vztahy s jinými lidmi, ale mohou se vyskytnout i somatické příznaky.
Sirotčí nemoc: příčiny
Nejdůležitější faktory stojící za osiřelým onemocněním jsou nedostatek připoutanosti k pečovatelům a pocity odmítnutí. V patogenezi onemocnění se přihlíží zejména k nepřítomnosti matky v životě dítěte. Nemusí se však jednat o nedostatek biologické matky – syndrom anorganického opožděného vývoje je obecně spojován s nedostatkem extrémně důležitého pečovatele o dítě.
Třetí a čtvrtý rok života mladého člověka jsou považovány za období, kdy se mohou objevit nejvýznamnější dysfunkce související s poutem mezi matkou a dítětem. Dítě, které ve výše uvedeném období života zažije lásku a pocit závazku ze strany matky (nebo jiné pečovatelky), si s největší pravděpodobností v pozdějším věku dokáže samo vytvořit správné citové vztahy. Problém nastává, když párleté děti nemají možnost zažít výše zmíněné pocity od svých opatrovníků – právě tehdy se může rozvinout osiřelá nemoc
Nejen pouhá nepřítomnost matky / opatrovníka vede ke vzniku osiřelé nemoci. Nemoc je také pozorována u dětí, které z nějakého důvodu nemají častý kontakt se svými rodiči – např. rodiče, kteří tráví většinu svéhočas v práci nebo ti, kteří opustili své potomky kvůli ekonomické emigraci.
Syndrom anorganického opožděného vývoje se vyskytuje u dětí žijících v patologických rodinách. Patologiemi zvýhodňujícími jednotlivce mohou být závislosti vyskytující se u rodičů (např. na alkoholu nebo drogách), ale také jejich nemoci (např. poruchy osobnosti) a chování (např. fyzické násilí). Rodiče, kteří mají potíže s projevováním náklonnosti, zvyšují riziko, že jejich dítě onemocní osiřelým onemocněním. Emocionální chlad pečovatelů a související nedostatek lásky (zejména ze strany matky) mohou mít za následek neuspokojení potřeby dítěte připoutat se, což může vyústit v osiřelé onemocnění.
Osiřelá nemoc: příznaky
Osiřelá nemoc má tři fáze.
1. Protestní fázeDítě bojuje o chybějící pocity a vyžaduje je – často pláče a křičí, aby upoutalo pozornost pečovatelů. Postupem času tyto příznaky postupně ustupují jiným, jako je agresivní chování nebo ztráta zájmu o okolní svět. Dítě s osiřelým onemocněním ve fázi protestu může mít problémy se spánkem, zažívat gastrointestinální potíže (např. zvracení) a odmítat jíst.
2. Fáze zoufalstvíObdobí zoufalství, které nastává po fázi protestu, může naznačovat postupné vymizení potíží dítěte, ale rozhodně je tomu jinak - nemoc se zhoršuje. Dítě je čím dál letargičtější a smutnější a úzkost, kterou prožívá, se zvyšuje. Existují další somatické potíže, jejichž příčiny se většinou nedají zjistit – u malého pacienta se může objevit noční pomočování a zvyšující se hubnutí. V důsledku poruchy příjmu potravy pacient bledne, je náchylnější k infekcím a mohou se objevit i poruchy růstu
Charakteristickým rysem fáze zoufalství jsou motorické automatismy. Dítě se může v křesle pohupovat (jedno z chování, které se obvykle připisuje osiřelé nemoci) nebo si vytrvale cucat palec. Pacient se syndromem anorganického vývojového postižení může vyhledávat tělesný kontakt s lidmi, kteří jsou pro něj zdánlivě cizí – takové dítě se může chtít například mazlit s kamarády svých rodičů, může se to týkat i těch, které dítě vidí poprvé ve svém životě.
3. Fáze odcizeníV této fázi osiřelé nemoci je dítě nejklidnější. Je to zdánlivý mír, protože ve skutečnosti vyplývá z uzavření se do sebe a zároveň pocit úzkosti. Pacient ve fáziodcizení se stává pasivním a apatickým, může se vyhýbat sociálnímu kontaktu. Mimika takového dítěte je většinou ochuzená a často se vyhýbají očnímu kontaktu (místo toho se potulují po stěnách, čemuž se říká „strop“). Nápadná může být inhibice duševního vývoje (obvykle se však duševní vývoj v malé míře odchyluje od normy). Somatické symptomy ve fázi odcizení obvykle chybí.
DůležitéSirotčí onemocnění: důsledky problému u dospělých
Děti, které prodělaly osiřelé onemocnění, mohou trpět různými typy poruch také v dospělosti. Pacienti mohou pociťovat problémy v kontaktech s druhými: na jedné straně silně potřebují emocionální zapojení do vztahu s jinou osobou a na druhé straně pociťují strach z připoutanosti. Popsaný vztah je jedním z důvodů, proč u pacientů s osiřelým onemocněním zvyšuje riziko rozvoje poruch osobnosti (zejména hraničních poruch osobnosti).
V dospělosti mohou být lidé se syndromem neorganického opožděného vývoje pasivní a chladní. Jsou také vystaveni zvýšenému riziku deprese. Pacienti mohou pociťovat poruchy koncentrace a pozornosti, problémem jim může být abstraktní myšlení. Existuje také vztah mezi prožíváním osiřelé nemoci a agresivním chováním v dospělosti a tím, že se dostanete do konfliktu se zákonem.