Karcinofobie (karcinofobie) je patologický strach z rakoviny. Tato specifická fobie je vlastně nebezpečná – u některých pacientů vede k neustálým návštěvám lékařů, jiní se však ze strachu, aby neuslyšeli případnou nepříznivou diagnózu, návštěvám ordinací zcela vyhýbají. Rakovina a z ní plynoucí postoj „Myslím, že mám rakovinu neustále“ může mít také významný dopad na každodenní fungování pacienta – existuje tedy nějaká léčba této úzkostné poruchy? Zjistěte, jak si pomoci sami.

Cancerofobieje strach z rozvoje rakoviny. Je třeba zdůraznit, že neoplastická onemocnění jsou nyní skutečným problémem lidské populace. Bohužel počet případů různých typů rakoviny systematicky přibývá. Jako příklad můžeme uvést údaje o Polsku – v roce 2014 trpělo rakovinou téměř 160 000 pacientů, ale o dva roky později, v roce 2016, toto číslo přesáhlo 180 000. Současná prognóza také není optimistická – odhaduje se, že u více než jednoho ze čtyř lidí se během celého života vyvine neoplastické onemocnění.

V dnešní době jsou rakoviny prostě časté. Mohou se vyvinout u lidí jakékoli věkové skupiny – neoplastická onemocnění se vyskytují u mladých dospělých a starších lidí, ale také u dětí. Některé novotvary, za předpokladu, že jsou včas odhaleny, mají relativně vysokou míru vyléčení (to je případ např. rakoviny prsu), jiné mají mnohem horší prognózu (jako je tomu např. u rakoviny slinivky břišní)

Vzhledem ke všem těmto faktorům asi nepřekvapí, že se pacienti jednoduše obávají rakoviny. Určité obavy jsou skutečně zcela přirozené, ale někteří lidé prožívají patologický strach z rakoviny – tento problém se označuje jako karcinofobie (může být také označována jako karcinofobie).

Příčiny karcinofobie

Cancerofobie patří mezi úzkostné poruchy ze skupiny specifických fobií (to znamená, že tento problém patří do stejné skupiny duševních poruch jako např. klaustrofobie nebo strach z výšek). Obecně nebyly příčiny specifických fobií, včetně kanceofobie, identifikoványzatím dobře známý. Předpokládá se, že k jejich rozvoji mohou přispívat geny zděděné pacienty – tento závěr byl učiněn na základě toho, že lidé, v jejichž rodině někdo zažil nějakou úzkostnou poruchu, jsou sami náchylnější k rozvoji podobných problémů. Možnými příčinami specifických fobií jsou také různé problémy související s výchovným procesem (např. extrémní přehnaná ochrana rodičů), ale i prožívání traumatických událostí (např. fyzické násilí nebo účast na nehodě). V případě specifické fobie, kterou je karcinofobie, se však jako její příčiny berou v úvahu další faktory. Existuje hypotéza, že lidé, v jejichž rodinách se vyskytly (zejména mnohé) případy neoplastických onemocnění, jsou náchylnější k rozvoji patologického strachu z rakoviny. Větší riziko karcinofobie by se týkalo také těch, v jejichž prostředí někdo trpí rakovinou.

Cancerofobie, takže si myslím, že mám rakovinu pořád

Jak lze snadno uhodnout, příznaky karcinofobie přímo souvisí s neoplastickými onemocněními. Pacient, který bojuje s touto specifickou fobií, může zažít:

  • obsedantní myšlenky na možnou rakovinu,
  • přesvědčení, že určitě brzy zemře na rakovinu,
  • chybná interpretace signálů z jeho těla: jakýkoli stav může vést k přesvědčení, že se u něj právě vyvinula rakovina (například jakákoli bolest hlavy může souviset s nádorem centrálního nervového systému, zatímco jakákoli bolest břicha může být léčena jako příznak rakoviny trávicího traktu).

Výše ​​uvedené nemoci mohou zcela ovládnout život pacienta – neustálý strach z rozvoje rakoviny může znesnadnit soustředění se na rodinný a pracovní život. Poměrně vzácně, ale přesto mohou příznaky karcinofobie postihnout somatickou sféru, ba co víc - pacienti mohou mít i epizody připomínající záchvaty paniky.

Příznaky takového stavu mohou zahrnovat:

  • výrazné zvýšení pocení,
  • zrychlení tepové frekvence,
  • dušnost,
  • pocit tlaku nebo bolesti na hrudi,
  • rychlé dýchání.

Patologický strach z rakoviny vede nejen k výše popsaným problémům, ale významně ovlivňuje i chování pacienta s karcinofobií. U lidí s rakovinou jsou dva typické postoje chování – který z nichjsou?

Dva postoje lidí s rakovinofobií

1. Nepřetržité návštěvy lékařů

Někteří lidé s karcinofobií stále navštěvují různé specialisty a vyžadují, aby provedli další testy. Také když jejich výsledky nevybočují z normálu. I v těchto případech jsou přesvědčeni, že mají rakovinu. Takoví pacienti mohou chtít konzultovat s lékařem jakékoli onemocnění, které zažívají, dokonce i takové, které by nebylo rozrušeno zkušeností osoby bez karcinofobie.

2. Úplné odhlášení z lékařské péče

Ostatní pacienti s kancerofobií se návštěvám lékařů vyhýbají úplně. Dělají to proto, že se extrémně bojí vzniku rakoviny – spojují si ji s nemocí, která se nedá vyléčit, vždy končí smrtí, a z tohoto důvodu si prostě nechtějí nechat diagnostikovat potenciálně nepříznivou diagnózu. Tento postoj je mnohem nebezpečnější než výše popsaný – znamená to, že pacient s kancerofobií, i když pociťuje příznaky naznačující rakovinu, lékaře nenavštíví. Vyhýbat se medikům v situaci, kdy se rakovina u pacienta skutečně může rozvinout, je extrémně nebezpečné. Koneckonců, mnohé z těchto stavů lze skutečně vyléčit, pokud jsou včas odhaleny. Oba tyto postoje jistě mohou pacientovi výrazně zkomplikovat život. Neustálé návštěvy lékařů mohou znemožnit např. běžnou odbornou činnost, přičemž úplné opuštění návštěv ordinací může mít až fatální následky. Jak tedy lze pomoci pacientovi s rakovinotvorbou?

Stojí za to vědět

Cancerofobie: jak si pomoci?

Pacienti s kancerofobií by rozhodně měli zajít k příslušným specialistům – a to není o onkologech, ale o psychologech a psychoterapeutech. Psychoterapie hraje zásadní roli v léčbě kancerofobie. Na karcinofobii obecně léky neexistují – ano, pacientům mohou být předepisovány různé preparáty (hlavně anxiolytika a antidepresiva), i když samy patologický strach z rakoviny nevyléčí, ale mohou pouze „zamaskovat“ její příznaky. Psychoterapie u pacientů s karcinofobií spočívá v hledání příčin tohoto problému a následně v „posunutí“ psychiky pacienta tak, aby strach z možného výskytu již neovládal celý jeho život.

O autoroviLuk. Tomáš NęckiAbsolvent lékařské fakulty Lékařské univerzity v Poznani. Obdivovatel polského moře (nejlépe procházky po jeho břehu se sluchátky na ušíchuši), kočky a knihy. Při práci s pacienty se zaměřuje na to, aby jim vždy naslouchal a věnoval jim tolik času, kolik potřebují.

Přečtěte si další články tohoto autora

Kategorie:

Psychologie