Cévní mozková příhoda způsobí zmatek v životě každého nemocného člověka. Fyzioterapie je hlavní možností léčby pacientů po akutním iktu. Fyzioterapie je velmi různorodá terapeutická látka, která se u pacientů po cévní mozkové příhodě používá ve třech hlavních formách: kinezioterapie (léčba pohybem), fyzikální terapie (léčba fyzikálními podněty) a masáže.

Fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhoděby měla být zahájena co nejdříve a měla by zahrnovat všechny pacienty. Nejčastější a nejzřejmější metodou léčby po cévní mozkové příhodě je kinezioterapie, která je přirozenou reakcí na následky onemocnění, které způsobí částečné nebo úplné zrušení pohybu. Fyzioterapie (světelná terapie, elektroterapie, ultrazvuk, nízko a vysokofrekvenční magnetická pole, vodní prostředí, termoterapie atd.) a masáže nejsou považovány za samostatné metody léčby hlavních následků cévní mozkové příhody, ale jako účinek podporující kinezioterapii nebo zmírňující některé sekundární následky onemocnění, např. bolest, proleženiny, otoky atd. Použití fyzioterapie je vždy opodstatněné v případech, kdy je narušena jakákoli automatická nebo reflexní kontrola pohybu po cévní mozkové příhodě, tedy téměř vždy

Fyzioterapie po cévní mozkové příhodě: práce týmu specialistů

Proces fyzioterapie po cévní mozkové příhodě řídí fyzioterapeut a jedná se především o základní prvky terapie, tedy strategie používané v dané fázi, míra intenzity zákroku, nabývání nejpříznivějších forem ovlivňování pacienta a stanovení proporcí, ve kterých by ostatní lidé měli být zapojeni do fyzioterapie.

Fyzioterapeut řídí fyzioterapeutický proces po mrtvici

Pohybová cvičení a ergoterapii provádějí specialisté v těchto oborech, ale absolutní podmínkou efektivity v této oblasti je aktivní účast ostatních členů rehabilitačního týmu i pečovatelů a rodiny pacienta. Pacient po cévní mozkové příhodě by měl být (nejlépe kontinuálně) podrobován motorické stimulaci při všech projevech denní aktivity a podmínkou toho je patřičná znalost všech lidí, kteří s ním v té době přicházejí do styku. Výše uvedený skupinový způsob jednání s nemocnými je součástí filozofieiktové jednotky a je základem jejich větší účinnosti při léčbě mrtvice.

Cíle fyzioterapie po mozkové příhodě

Přesunutí pacienta s cévní mozkovou příhodou má různé cíle v závislosti na stupni a typu motorické poruchy a fázi zotavení. Základní cíle fyzioterapie jsou shodné s hlavními cíli léčby, kterými jsou: navrátit pacientovi co nejúplnější sociální roli a obnovit pacientem požadovanou kvalitu života. Vliv fyzioterapeuta v časném období onemocnění je zaměřen na:

  • zajištění stálé průchodnosti dýchacích cest a prevence zápalu plic a plicní embolie
  • obnovení bezpečné polykací funkce pacienta (prevence aspirační pneumonie), při které fyzioterapeut úzce spolupracuje s neurologem, sestrou a pečovateli pacienta
  • předcházet zánětu hlubokých žil (riziko plicní embolie) zajištěním hladkého průtoku krve v žilním systému (riziko tvorby sraženin) do žilních cév, nikoli do hlubokých.

Protože obnovy motorických funkcí lze dosáhnout i mnoho let po cévní mozkové příhodě a pobyt pacienta v nemocnici je velmi krátký a obvykle nepřesáhne několik prvních měsíců po příhodě, je fyzioterapeutická léčba zpočátku zaměřena o obnově základních motorických dovedností, které zahrnují:

  • nezávislost na změnách polohy vleže
  • nezávislé sezení a kontrolovaný zpětný pohyb
  • udržení polohy nezávislého sedu bez držení a opory a pohyby v této poloze
  • přesun z postele na invalidní vozík vlastními silami
  • vstát nezávisle a kontrolovaný zpětný pohyb
  • stát sám a pohybovat se v této pozici
  • nezávislá, funkční chůze.

Paralelně k výše uvedeným činnostem by měl pacient od prvních dnů po cévní mozkové příhodě cvičit základní denní činnosti, zejména oblékání, osobní toaletu a přípravu a konzumaci jídel. Tento postup je hluboce odůvodněn tím, že míra narušení výše uvedených funkcí do značné míry určuje míru samostatnosti pacienta a je základem pro formování složitějších pohybových dovedností - těch, které určují jeho návrat do práce nebo jiné formy seberealizace. (např. manipulativní).

Fyzioterapie po mrtvici: neurofacilitace

Strategie obnovy motorických funkcí v premorbidní formě je dnes nejzřetelnějšípostup u pacientů po mrtvici. Tento směr se nazýval „neurofacilitace“ a nejplněji jej rozvinuly především dva fyzioterapeutické koncepty: Proprioceptivní neuromuskulární facilitace a Bobath koncept. Přístup terapeutů využívajících PNF a NDT-Bobath z poloviny dvacátého století byl průlomem v léčbě pohybu pacientů po cévní mozkové příhodě, protože fyzioterapie se začala zaměřovat na postiženou polovinu těla s vírou, nyní podpořenou četnými vědeckými důkazy že stimulace může snížit stupeň parézy. Předchůdci moderní fyzioterapie se mimo jiné domnívali, že vzorce patologického svalového napětí podléhají modifikaci v reakci na použití vhodných cvičení, která přispívají k utváření správnějších vzorců pohybu. Věřilo se, že pohyb lze znovu získat použitím mnoha faciliačních a stimulačních technik v terapii, ke kterým terapeut obvykle používá své tělo a předměty každodenní potřeby, méně často ortopedické pomůcky

Moderní přístup obou výše uvedených koncepcí ke kinezioterapii pacientů po cévní mozkové příhodě je výsledkem vývoje názorů mnoha odborníků na dané téma v průběhu let a je praktickou reflexí nejnovějších výsledků výzkumu v oboru neurofyziologie a přejímá další koncepty zlepšování, jako je program obnovy pohybu, cvičební terapie vyvolaná nutností a další.

Během časného období hospitalizační fyzioterapie po cévní mozkové příhodě se pacienti neúspěšně pokoušejí hýbat bezvládnými končetinami a nesprávně prováděná léčba pohybem (např. příliš obtížné cvičení) zhoršuje stav, kdy pacienti přestávají používat postižené části těla. Taková situace vyplývá ze specifického chování pacienta spočívajícího v prožívání neúspěchů. Pacient, který vidí nedostatek cvičebních účinků, podvědomě postupně rezignuje na používání nemocné poloviny těla navzdory existujícímu motorickému potenciálu, který byl definován jako „syndrom naučeného nepoužívání“. Ve světle nejnovějších vědeckých poznatků musí být pacient informován, že rychlé spontánní obnovení funkce může být omezeno určitým časovým rámcem, ale také musí vědět, že konkrétního zlepšení lze dosáhnout po zbytek života intenzivním tréninkem a opakováním funkce.

Efektivita fyzioterapie po cévní mozkové příhodě

Existuje dostatek vědeckých důkazů, že fyzioterapie je po mrtvici účinná. Trénink svalové síly v nohách a pažích může zlepšit sílu i mnoho let po mrtvici. Vytrvalostní trénink zvyšuje funkční efektivitu a výrazně zlepšuje parametrykardiovaskulární onemocnění mnoho měsíců po mrtvici. Od prvních dnů po cévní mozkové příhodě je velmi důležité udržovat správné rozsahy pohybu a předcházet patologickému svalovému napětí, čehož lze dosáhnout protahovacími technikami, mobilizací kloubů a svalů, sériovým sádrováním končetin, tejpováním (tejpováním elastickým band), pomocí ortéz, práce na správném držení těla.

Necessity Motor Extortion Therapy (zkratka CIMT), neboli „rodina terapeutických interakcí zaměřených na vyvolání u člověka po cévní mozkové příhodě k intenzivnějšímu používání slabší horní končetiny po mnoho hodin denně omezením pohybu zdravá polovina těla“, je účinná i mnoho let po mrtvici. Cvičení chůze na běžeckém pásu bylo uznáno jako příklad účinné terapie zaměřené na konkrétní úkol. Několik vědeckých studií prokázalo významnou stimulaci motorického kortexu během motorických snímků.

Stojí za to vědět

Nové technologie v kinezioterapii po cévní mozkové příhodě jsou očekávány jako „know-how“ zlepšující efektivitu léčby, především větší redukce motorických deficitů, a jako jemné, citlivé a objektivní nástroje k ověřování výsledků rehabilitace. V oblasti pohybové terapie jsou velmi povzbudivé výsledky výzkumu virtuální reality, robotiky a interaktivních zpětnovazebních programů

Polská fyzioterapeutická asociace

Kategorie:

Těhotenství