Smrt zasáhne každého, i ty nejbližší. Je velmi individuální truchlit. Existují však některé zcela charakteristické mechanismy, jak reagovat na náhlý psychický šok po zprávě o nečekané smrti milovaného člověka. A to bez ohledu na to, zda se událost týká jednoho nebo mnoha lidí, nebo se týká intimní či kolektivní události. Jak přežít smrt milovaného člověka a získat zpět smysl života?
Když se setkáme se smrtí milovaného člověka, poprvé zažijeme šok. Máme pocit, jako by nás někdo praštil do hlavy, omráčil. Po takovém zásahu obvykle nic necítíme, jsme v šoku.
- Je to období, kdy necítíme emoce, protože byly potlačeny - říká psycholožka Dr. Katarzyna Korpolewska. - Měníme se v solný sloup. Toto je první fáze stresové reakce. Pak přichází jakýsi odraz. Je to trochu, jako by loutka zamrzlá na místě byla natažena na provázku, jako by nás někdo probudil z hlubokého spánku. Takto začíná fáze popírání.
Už jsme si uvědomili, co se stalo, ale nepřijímáme to, nechceme tomu věřit. Popíráme pravdu, vytěsňujeme ji ze svého vědomí a dokonce se ji snažíme vytěsnit z podvědomí. Můžeme mít dojem, že někdo udělal chybu, že se vše za chvíli vysvětlí. A bude to zase v pořádku. Stejně jako předtím.
- Tato fáze může trvat dlouho, říká Dr. Korpolewska. - Ti, kteří trpí, si myslí, že popíráním pravdy získávají čas a čas bude pracovat v jejich prospěch. V této fázi nepřipouštějí myšlenky, že došlo k tragédii.
Pokud by to mělo být jako kniha, pak by po fázi popření následovala fáze zvaná vyjednávání. To už je pokus vysvětlit vzniklou situaci, pokus se z toho dostat. Vysvětlujeme si to nějakou tragickou chybou, nedopatřením, chybou někoho jiného. Zároveň se může objevit agrese vůči těm, kteří k takové situaci mohli přispět. Myslíme si, že nebýt něčí nešikovnosti, k takové tragédii by nemuselo dojít a svůj hněv, lítost a hněv směřujeme proti němu. A v této fázi můžete zůstat velmi dlouho. A jakmile to všechno zažijeme, propadneme depresi. A toto je stav skutečného smutku.
Jak se vyrovnat se smrtí milovaného člověka
Pak jsme si plně vědomico se stalo, plně cítíme své emoce, trpíme pro ně. Tragédii a její okolnosti už nepopíráme, snažíme se o ní mluvit, svěřovat se s ní, dokonce cítíme potřebu o ní mluvit. No, tak to má být. Začíná období truchlení – čas, který trvá křičet, mlčet v samotě a křičet hněv. Tím, že si dovolíme hněvat se, mít výkyvy nálad, plakat, vzpomínat a cítit bolest, vyjadřujeme svou touhu po ztrátě života s milovanou osobou a máme na to plné právo.
Oblečením do černého oblečení dáváme ostatním najevo, že bychom si přáli, aby se k nám chovali nějakou lahůdkou a prosíme o více pochopení v blízké budoucnosti. Při prožívání truchlení neodmítejme pomoc druhých lidí ve prospěch úplné izolace od přátel a utrpení v osamění. Máme-li takovou potřebu, můžeme připomenout osobu, která společně zemřela, promluvit si s někým blízkým nebo mlčet.
Pokud chcete pozůstalému pomoci, buďte jen po jeho boku: naslouchejte, objímejte je, ale neptejte se, nesuďte, nedávejte zbytečné rady. Skutečnost, že jste spojeni v bolesti, nás uklidňuje láskou a skutečností, že jste blízko.
Na konci přichází fáze přijetí situace, přesvědčení, že pokud není cesty ven, musíte jít dál atd.
Nikdy se nestane, aby všechny tyto fáze následovaly jedna po druhé - říká Dr. Korpolewska. - Někdy tam některé nejsou vůbec, zatímco jiné se prodlužují. Jen jedna věc je jistá - už to nikdy nebude jako dřív, protože to, co se stalo, muselo zanechat stopy.
Ve skutečnosti může období smutku trvat několik let. A někdy se to stále vrací jako vlna, i když ne v této dimenzi. Pokud se však toto období nebezpečně prodlužuje, vyplatí se navštívit psychologa, abyste se vyhnuli životu s pseudo úsměvem na tváři, ale s vnitřní prázdnotou.