Trepanace lebky je neurochirurgický výkon, pro který jsou nejčastěji kvalifikováni pacienti s diagnostikovaným intrakraniálním hematomem. Trepanace umožňuje jeho odstranění v tekuté formě. Touto metodou se také vkládá senzor pro měření intrakraniálního tlaku. Někdy se také provádí skautská trepanace
Trepanace lebkyspočívá ve vytvoření otvoru odhalujícího mozkové pleny a mozek. Díky tomu je možné dosáhnout až do lebeční dutiny. Otvory v kosti se vrtají ruční nebo elektrickou vrtačkou zvanou trepan.
Slovo "trepanation" pochází z řeckého trypanon a znamená "vrtat".
Trepanace lebky se provádí především v případě hematomu mozku. Taková dekomprese snižuje riziko recidivy hematomu a zmírňuje tlak na jemnou mozkovou tkáň. U některých onemocnění (např. s hydrocefalem nebo mozkovým edémem) se přes trepanační otvory zavádějí speciální katétry k měření intrakraniálního tlaku.
Průzkumná trepanace
Trepanaceprůzkumná léčba zahrnuje vytvoření několika trepanačních otvorů, aby bylo možné určit příčinu onemocnění. Provádí se urgentně, např. v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu pacienta spolu s prohloubením rysů mozku.
V ortopedii je trepanace dlouhých kostí, obratlů a pánve počáteční fází kostní produktivní chirurgie a ve stomatologii se trepanace zubů provádí za účelem otevření zubní komory při zánětu nebo gangréně dužina.
Indikací k trepanaci je nejen podezření na zlomeninu lebky, ale např. i náhlý výskyt paréz, poruchy řeči či smyslů a asymetrie zornic. Skautská trepanace se provádí i při podezření na zlomeninu lebky. Během průzkumné trepanace se do lebky vyvrtá několik otvorů a vrtá se ve frontální, parietální a temporální oblasti. Pokud se příčina onemocnění nenajde, vytvoří se další otvory. Po operaci jsou někdy ponechány drény, aby se snížilo riziko návratu hematomu.
Komplikace trepanace lebky
Možné komplikace po trepanaci lebky jsou:
- intracerebrální hematom
- vznik akutního hematomuepidurální nebo subdurální
- hypoxie
- otok mozku
- meningitida
- subdurální empyém
- infekce operační rány
Trepanační procedury lebky byly prováděny v Jižní Americe již kolem roku 400 př. n. l., ale tehdy přežil operaci pouze každý třetí pacient. Během éry Inků se míra přežití zvýšila na 80-90 procent. Pacienti byli většinou muži s poraněním hlavy v důsledku bitky. Tehdejší chirurgové se vyhýbali cévám a odhalili tvrdou plenu těsně pod lebkou. Často pacientovi odstranili část lebky a operovali mu mozek. Pacienti byli anestetizováni kokainem, tabákem nebo pivem.