Baby blues a poporodní deprese byly až donedávna tabuizovaným tématem, ačkoli pocit odporu a hněvu vůči vlastnímu miminku je pro mnoho čerstvých maminek problémem. Stále se stydí mluvit, kárají se za tyto pocity. Zcela zbytečné. Mají na to právo. Psycholožka Marta Zagdańska hovoří o poporodní depresi a baby blues.
Psycholožka Marta Zagdańska:Depresja , zvláštěpoporodní depreseibaby bluesto jsou témata , mluvit o. Většina maminek v prvním stadiu po porodu má pocit, že už toho mají dost, a dokonce, že toto miminko nechtějí, protože neustále křičí a je hrozné. Téměř 80 procent. Mám asi třetí den po porodu tzv baby blues, jehož plná intenzita trvá týden a po pár týdnech zcela vymizí. Později se ale může objevit i únava, podrážděnost a apatie. Když maminku provází výkyvy nálad, potíže s péčí o miminko, pocit, že to nezvládá, pak se může dostavit pocit averze k miminku. Maminka se za ně zároveň cítí zodpovědná, a tak blokuje projevy hněvu. Zatímco na starší dítě nebo partnerku se může zlobit, protože si dává větší souhlas, v případě miminka takový souhlas nemá. Z toho plynou různé problémy při řešení takové situace. Odmítnout dítě a nestarat se o něj je ale další problém – velmi malé procento žen není schopno vykonávat základní činnosti v péči o své batole, jako je krmení nebo přebalování.
M.Z .: Mohou začít, jakmile se žena dozví, že je těhotná. První skupinou ohroženou takovým problémem budou ženy, které dítě neplánovaly, zvláště když k početí došlo za dramatických okolností, např. znásilnění, nechtěný sex. Často se pak objevují extrémní city vůči batoleti. Ale nemusí to tak být. Nechuť k dítěti se může objevit i tehdy, když má žena složité vztahy s partnerem a má pocit špatné životní situace způsobené problémy s bydlením, problémy s prací, nedostatkemrodičovské přijetí. Někdy se v takových situacích paradoxně také stává, že matka veškerou lásku směřuje k dítěti, hledá v něm přítele, někoho milovat, kdo je lékem na všechno zlé. Bude je bezpodmínečně milovat a na oplátku od něj očekávat lásku.
M.Z .: Ne nutně. Když ve svém životě narazí na nějaké vážné překážky, může mít pocit, že dítě nechtěla. Pokud je toto doprovázeno silným pocitem viny a schematickým uvažováním, že dítě musí být milováno a ne k němu mít negativní pocity, dojde k vnitřnímu napětí, konfliktu.
M.Z .: Ano, emoční problémy mladých matek nejčastěji pocházejí z mylných představ o požehnaném stavu a mateřství. Některé ženy si před otěhotněním myslí, že těchto 9 měsíců je tak úžasným obdobím, během kterého budou vypadat cool, hrdě nosit velké břicho a vždy se budou cítit skvěle. V jejich představách není místo, že by je těhotenství mohlo omezovat a nutit ležet, rána je vítala nevolností a zvracením a jejich vzhled se změnil v jejich neprospěch. Později, když fyzické neduhy a realita mateřství začnou přebíjet jejich schopnost vyrovnat se s obtížemi, mohou i ony nasměrovat svůj hněv na dítě jako na původce situace. Strach z porodu se může objevit i na konci těhotenství. Pokud si žena v tomto období nemá s kým o tom promluvit – lékaře, jiné ženy, které rodily nebo budou rodit, podpůrného partnera – může tento strach vyústit i v averzi k dítěti.
M.Z .: Jak si může pomoci, záleží na tom, jak silný je v ní emocionální konflikt. Někdy mu stačí přečíst si článek v novinách, podívat se na pořad v televizi a zjistit, že je normální, že to dělají i jiné ženy. Těžko se o takových emocích mluví, jděte za svou partnerkou, matkou nebo kamarádkou a řekněte: "Víš, už mě to těhotenství nebaví, to miminko je hrozné." Mnoho žen zůstává s těmito emocemi samy, nedávají je najevo, protože se stydí. Takže když zjistí, že se stává, že není špatná matka, pak si dá právo prožívat špatné emoce. A to jí pomůže.
M.Z .: Někdy je problém hlubší, protožesouvisí to s dalšími faktory, např. matka je v těžké rodinné situaci, dítě je otcem nechtěné, ve vztahu dochází k násilí. Pak může mít žena problém, který nesouvisí ani tak se samotným těhotenstvím, jako s vlastními emocemi. Obvykle je pak také méně zralá a emočně labilní. Pak musíte vyhledat pomoc psychologa.
Musíte mít na paměti, že emocionalita ženy během těhotenství a šestinedělí je velmi neuspořádaná a nestabilní. Zejména v prvních měsících po porodu, kdy miminko těží z emoční výbavy matky. Není schopen samostatného fungování a je v symbióze s matkou. Pro ženy, které nejsou zralé, které se samy cítí být stále do určité míry dětmi, potřebují hodně péče a péče zvenčí, to může být velmi těžké. Těhotenství dokonale odhaluje takové osobnostní problémy – závislost na druhých lidech, nestálost, výbušnost, nedostatek asertivity, potíže s péčí o sebe. U takových žen může být těhotenství a první měsíce po porodu velmi náročné a často mají pocit, že je miminko „vysává“. Je třeba také připomenout, že během těhotenství se o ženu stará manžel a rodina. Ze svého okolí dostává spoustu pozitivních signálů a je v centru pozornosti. Najednou, když porodí dítě, většina jejího okolí se soustředí na batole. Babičky, tety, partner - všichni se o miminko zajímají a ona je najednou 9 měsíců bez toho, co od nich dostala. Zároveň je velmi zatížena péčí o miminko. Pak může cítit vztek. Často se také objevují myšlenky, že přestane tuto péči poskytovat, protože dítě dostává víc než ona.
M.Z .: Nejlepší metodou je zapojit do péče o dítě partnera. Máma pak získá podporu, ale na druhou stranu se necítí odmítnutá a je připravenější se o svého partnera zajímat.
M.Z .: Traumatický porod může zanechat trvalou stopu. Ženy často uvažují v pojmech: "Udělal jsem tuto oběť a ty jsi mi ublížil." Pokud byl tedy porod velmi obtížný, je velmi důležité ženu podpořit, zejména v prvních týdnech šestinedělí, a věnovat pozornost tomu, jak o narození miminka mluví. Když se k tomu vrátí, často nechává dítě v péči jiných lidí – znamení, že potřebuje více péče. Stojí to za topak použijte jeden nebo dva psychologické nálezy, protože těžký porod může v krajním případě způsobit posttraumatickou stresovou poruchu. Vychází z toho, že člověk, který utrpěl silný traumatický šok, se později vyhýbá situacím, které jsou s ním spojené. Posttraumatická stresová porucha může zase způsobit nespavost, apatii a větší nervozitu.
M.Z .: Hodně záleží na tom, zda žena očekávala bolest. Pokud její příliš idealistický postoj k porodu nevyjde, může mít hluboký pocit ublížení. Porod může také odstartovat emoční problémy, které se dříve neřešily. Ženy, které od své matky slyšely, že jí způsobily bolest při porodu, mohou také reagovat strachem o své vlastní dítě.
M.Z .: Rozhodně to není jednoduché, mnohem snazší je mluvit o kakání, sebevědomí, problémech s krmením. Ale chodit k jiným maminkám, povídat si na procházkách, umožňuje mladé mamince pochopit, že to není jen její problém a že s ním nemusí zůstávat sama – pak emocionální nevyrovnanost po porodu rychleji mizí. Kromě toho je důležité postarat se o prostor pro sebe. Mladá maminka nesmí mít pocit, že musí být se svým miminkem každou vteřinu. Potřebujeme tedy další lidi, o které se budeme starat: babičku, partnera. V prvních týdnech po porodu se mladá žena návštěvou kosmetičky pravděpodobně neuvolní, pokud to opravdu necítí potřebu. S největší pravděpodobností bude mnohem důležitější, aby se konečně mohla dostatečně vyspat. Vzpomínám si na paní, která za mnou přišla s velkým pocitem viny. Měla dvě malé děti, mezi kterými byl rozdíl rok a půl. Manžel chodil každý den do práce a ona se starala o děti, mladšímu se skoro nechtělo spát a když usnul, tak se probudilo druhé. Došlo to až do bodu, kdy to nevydržela a hystericky balila nejnutnější věci s tím, že pokud nevyjde z domu, za chvíli se zblázní. Děti nechala u manžela a babičky, nasedla do auta a odjela do hotelu, kde spala 24 hodin. Po návratu domů cítila velkou vinu, že opustila své děti. Její míra stresu, únavy a nedostatku spánku byla ale tak vysoká, že to nezvládala. Proto je někdy dobré dovolit si, aby se o vaše dítě na pár hodin staral někdo jiný. Pak stojí za to jít na procházku,sedět sám na lavičce v parku, číst si nebo si prostě lehnout a spát.
M.Z .: To ji může vést k odmítnutí dítěte. Pokusí se mu tuto lásku projevit silou, jakoby navenek. Se záměrem, aby nikdy necítila a neviděla, že ho nemá ráda. V důsledku toho nemusí věnovat pozornost skutečným potřebám batolete. Nezáleží na tom, co dítě v tuto chvíli potřebuje: krmení, přebalování nebo deprese. Toto chování určitě poškodí její dítě.
M.Z .: Jednou, za pár let, může mít dítě výchovné problémy nebo agresivní chování způsobené přesvědčením, že „máma mě nemiluje“. Pokud je pocit averze vůči miminku potlačován na velmi dlouhou dobu, někdy se stane, že to maminka v určitou chvíli nevydrží a miminko např. příliš dupe nebo místo jemného uložení do postýlky - hodí to.
M.Z .: Určitě ne. Mluvíme o dvou různých věcech. To, že se na své dítě zlobím a vadí mu, že v něm občas vidím zrůdu, protože křičí a je protivné, neznamená, že ho nemiluji. Celý problém je v tom, že ženy těžko přijímají fakt, že mohou téměř současně prožívat velmi pozitivní, ale i negativní pocity vůči svým dětem. Je přirozené, že maminka potřebuje být sama a nehlídat miminko pořád, nebo že se toho bojí. To v žádném případě neznamená, že by svého malého nemilovala.
měsíční "M jak máma"