Pomozte vývoji webu a sdílení článku s přáteli!

Silný, paralyzující strach vás může přemoci při pohledu na pavouka nebo psa. Pokud se bojíte při pomyšlení na to, že opustíte svůj domov nebo budete mít sex, budete mít pocit úzkosti. Když se z toho vyvine fobie, může vám to zničit život. Začněte bojovat proti neopodstatněnému strachu!

50letý muž má zvláštní pohyb: snaží se dát nohy pouze doprostřed dlaždičky. Občas komicky vyskočí, aby nešlápl na jejich okraj. Když konečně udělá trasu, pokusí se vstoupit do restaurace. Ale ona stojí u jejích dveří dobrých pár minut (nechá všechny pryč, aby se nikoho nedotkla). Znechuceně bere první stůl na kraji (vždyť předtím tu sedělo mnoho zákazníků baru - hnus!), vyndává plastové příbory, igelitové rukavice a jednorázový talíř. Čeká na číšnici, a když přijde, muž se chová jako bastard, uráží ji. Po návratu domů si umyje ruce hypoalergenním mýdlem a ihned je vyhodí do odpadkového koše. Pokaždé používá novou kostku. Tento muž trpí řadou obsedantního chování afóbií , včetně nejobtížněji léčitelné sociální fobie. Přestože je pouze hlavním hrdinou známého filmu „To nemůže být lepší“ (hlavní roli hrál Jack Nicholson a jeho chování vyvolává smích v kinosále), ve skutečnosti tento druhstrachybrání nemocným lidem normálně fungovat na fobie. - Čím více, že někteří lidé si nemoc vůbec neuvědomují. Učí se s tím žít a vyhýbat se situacím, ve kterých by se mohli bát. Není tomu však vždy tak. A neléčené fobie vedou k silnýmdepresím , neurózám a vážným duševním onemocněním – vysvětluje Dr. Dariusz Maciej Myszka, psychiatr z Psychiatrické kliniky Lékařské univerzity ve Varšavě

Úzkost doprovází většinu duševních poruch

V zdravém rozumu k popisu nejjednodušších nepříjemných emocí používáme termíny „strach“ a „strach“ zaměnitelně. Mají však jiný význam. - Strach je u zdravých lidí naprosto normální. Je to ochranný signál, vrozená reakce těla na ohrožující podnět, vysvětluje doktorka Magdalena Prentka, psycholožka z Bydhošti. - Řešíme, když je ohrožení reálné, např. ztráta blízkého člověka, práce, společenského postavení, majetku nebo přímé ohrožení zdraví čiživot. Objevuje se, když nás pes napadne, při vzletu letadla, při pohledu na zubařské křeslo, před zkouškou nebo veřejným projevem. Někdy také na nějaký hluk reagujeme strachem. Této reakce chytře využívají autoři špatných hororů. Strach je pozitivní emoce, protože mobilizuje organismus k boji, ochraně a získávání něčeho. Na druhou stranu strach není objektivizovaný - člověk není schopen lokalizovat jeho příčinu. Úzkost doprovází většinu poruch osobnosti, deprese, psychózy a neurózy (když jsme zhroucení nebo podstupujeme silný stres). To je informace, že s tělem není něco v pořádku, protože úzkost by se u zdravých lidí vyskytovat neměla. I když neznám člověka, který by to nikdy necítil. Existenciální úzkost je v dnešní době nejčastější – cítíme ji, když ztrácíme smysl života – dodává psycholog.

Důležité

Ne každý se konkrétních věcí bojí. Někteří lidé nedokážou své obavy vysvětlit, ačkoliv moc dobře vědí, co se s jejich tělem tehdy děje. Například v Polsku nejsou žádní jedovatí pavouci a mnoho lidí při pohledu na tato zvířata křičí a utíká. Jiní se bojí myší, koček, ptáků - zpanikaří a křičí, když je vidí, ačkoli zvířata se více bojí. Jsou i lidé, kteří nejezdí výtahem ani nelétají. Snaží se žít tak, aby zabránili situaci, ve které by je ochromil strach.

Vyhýbání se úzkostným situacím problém nevyřeší

- Nevysvětlitelný strach z něčeho ještě není fobie - tvrdí doktorka Małgorzata Kostecka, psycholožka z Psychiatrické kliniky Lékařské univerzity ve Varšavě. - Teprve když se něčemu vyhýbáme a vedeme životní styl tak, abychom na své cestě nenarazili na zdroj strachu, můžeme hovořit o jeho výskytu. 40letá Anna se bojí ptáků. - Když jsem byl malý, jezdil jsem na prázdniny k babičce do Podlasí. Jednoho dne jsem se probudil a slepice seděla na mém polštáři a zírala na mě. Pamatuji si její oči, mávající křídly a drápy. Měla jsem hroznou hrůzu. Od té doby se ptáčkům vyhýbám, jsem znechucený a bojím se jich – vyčítá si. Jako dospělá žena se snažila nebýt na místech, kde by k ní mohli být ptáci. Ne všemu se ale dá vyhnout. Někdy na postiženého fobikou útočí samy situace. Najednou nám do bytu vletěl holub. Moje reakce byla rychlá: schoval jsem se za lednici a zakřičel. Nemohl jsem se pohnout. Odešla jsem, až když manžel otevřel okno a holub vyletěl ven – vzpomíná Anna. Na druhou stranu Barbara nemá jediný knoflík na zapínání. Mohou mít pouze zipy, háčky a šňůrky. - Znechucuji tlačítka, nemůžunedívejte se, svěřuje se 27letý mladík. - I když jsou někde v domě, jsou schovaní v krabicích, aby mě neobtěžovali. Dívka si pamatuje určitou situaci z dětství (bylo jí asi 5 let): Hrála si s kamarádkou, která měla na sobě růžové oblečení, zapnuté až ke krku. Tvrdošíjně žvýkala jednoho z nich, jako by se ho chystala spolknout. V tu chvíli do pokoje, kde jsme seděli, vešla matka a informovala mě o smrti mého bratrance. Od té doby mě knoflíky vydělaly, přiznává 27letý mladík. Není v úmyslu se kvůli tomu léčit; jednoduše se vyhýbá jakémukoli kontaktu s… tlačítky. Agnieszka zase trpí gelofobií. Snažte se nepřicházet do styku s věcmi, nádobím nebo látkami s konzistencí gelu. Myslíš, že je to hloupé? Omyl, nic nemůže být horšího. - Zdá se, že každý je malý problém. A želé na mě útočí skoro na každém kroku. Ve skutečnosti, jen když máte na pozadí fobii, můžete vidět, kolik děsivých a nechutných (tahajících se!) látek je kolem: jídlo, lepidlo, krémy… Napadají mě na každém kroku, dodává.

Odkud pochází strach?

Psychologové a psychiatři vysvětlují vznik fobií dvěma pojmy: behaviorální (z nějakého důvodu se učíme úzkostnou reakci a duplikujeme ji, stejně jako Anna spojovala ptáka s dětskou úzkostí) a psychoanalytickým (strach vzniká v situaci vnitřní, nevědomý konflikt, nosíme ho v sobě, neumíme ho řešit, tak pro něj v dospělosti nacházíme východisko - objektivizujeme ho v podobě specifického strachu např. z koní. přiznat (i sobě), že se bojíme koní nebo psů než intimního problému.

- Tyto dva koncepty se mohou vzájemně doplňovat - říká Dr. Małgorzata Kostecka. Podle toho, jak fobie vznikla, tak se to má léčit. Mnohem složitější je léčba fobií pomocí psychodynamické metody (odvozené z psychoanalýzy), protože se musíte dostat ke skutečné příčině úzkosti. Léčba může trvat několik měsíců až několik let. - Potom se vrátíme do minulosti, do dětství. Mimochodem, při takové terapii se mohou "vynořit" další problémy pacienta. Specialistu je třeba vybírat velmi pečlivě – varuje doktorka Małgorzata Kostecka. Mezitím léčba behaviorální metodou (nejběžnější) je znecitlivění úzkostných situací: postupné přibližování se ke zdroji úzkosti a učení se uvolnit a uvolnit se. Magdalena Winiarska-Day podstoupila v USA speciální terapii, protože měla z pavouků hrůzu. Zaprvé byla zvyklá vidět zvíře na obrazovce počítače. Pak se přiblížila ke kleci s pavouky. Na konci terapie mohladržet beze strachu i tarantuli. Aneta utekla před každým psem, kterého potkala. Nemohla jít po ulici, aniž by se nezkontrolovala, zda někde nečíhá nějaké zvíře a nenavštěvuje přátele, kteří mají psy. Matka si vzpomněla, že když bylo dívce dítě a půl, vyděsil ji rotvajler. Jak Aneta rostla, strach ze psů se prohluboval. Terapie spočívala v povídání o přednostech vodicích psů, záchranářů a pasteveckých psů. Terapeut a dívka přitom sledovali obrázky psů. Po několika návštěvách kliniky nechala Aneta sedět na druhém konci ordinace malého něžného pejska - v náhubku a na vodítku. Cílem bylo, aby si pacient zvykl na myšlenku, že tento pes je zde a nic špatného se neděje. Nakonec souhlasila, že si ho pohladí. Nakonec mu byl odstraněn náhubek a mohl volně pobíhat po kanceláři. Dívka už nereagovala strachem. - Měla jsem pacienta se strachem z výšek - říká Dr. Małgorzata Kostecka. - Na začátku jsme používali relaxační techniky. Pak si žena vyslechla příběhy o výškách nahrané na magnetofonové kazetě. A na závěr školení jsme vyjeli do nejvyššího patra Paláce kultury a vědy. Podařilo se jí překonat tuto fobii.

Tendence k úzkosti a fobiím je dědičná

Nejobtížněji se léčí sociální fobie. Obvykle je v boji proti nim nápomocná farmakologie, vysvětluje doktor Myszka. - Tento typ strachu se blíží nemocem, jako je obsedantně kompulzivní porucha, deprese. Stává se, že pacient trpí více onemocněními současně, např. schizofrenií a sociální fobií. Nemocní se bojí veřejného vystupování, randění, rozhovoru se šéfem a dokonce i návštěvy lékaře. Paulina M. se začala léčit před rokem, protože fobie narušovala její normální fungování a rušila maminku. Na univerzitě musela často přednášet nebo veřejně vystupovat. - Měl jsem z toho takový strach, že jsem měl před pár dny podrážděný žaludek. Podobný zdrcující strach se objevil ve všech situacích, kdy jsem byla souzena – přiznává. - V důsledku toho jsem přestal studovat. Obrovský problém měla i se složením řidičských zkoušek. A když dostala práci, hned první den z nervů polila šéfa kávou. Všechno pro ni bylo velmi frustrující. Deprese se vyvinula v průběhu času. Již po prvních setkáních terapeutické skupiny začala pozorovat změny. Po skončení terapie se naučila říkat lidem, co si myslí, a mluvit v diskuzích. - Dnes už neřeším každý detail, jsem otevřenější - těší se. Nyní plánuje cestu do USA - má jet sama. - Ve sklonu k rozvoji fobií hraje důležitou roli genetický faktor. Dokonce se dá říci, že fobie je dědičná- vysvětluje Dr. Dariusz Maciej Myszka. Každý z nás nosí své žíly - určitou oblast napětí, vnitřní strach. Může to být cokoliv: žárlivost na otce, nedostatek dostatečné mateřské péče, nedostatek lásky, odloučení rodičů. Ale ne každý to dělá. - Někteří lidé jsou dobří ve zvládání úzkosti. Jsou si toho vědomi a nehledají alternativní zdůvodnění – dodává Dr. Małgorzata Kostecka

„Zdrowie“ měsíčně

Pomozte vývoji webu a sdílení článku s přáteli!

Kategorie:

Psychiatrie