Na facebookové skupině lidí, kteří bojují s alopecia areata, se objeví příspěvek. Jedna z dívek píše, že někdy těsně před odchodem z domu zjistíte, že si zapomenete nasadit paruku. Úryvky z knihy „Alopecjanki. Příběhy holohlavých žen “od Marty Kawczyńské, Harde Publishing House, 2022.

- Už stojím ve dveřích, oblečená. Strčím klíč do zámku a najednou si vzpomenu, že na hlavě nemám vlasy. Brzy se vrátím, předpokládám. Bojím se, že jednoho dne bez nich vyjdu ven. V takovou chvíli jsem vždy ve stresu.

Černobyl a injekce na tupo

První palačinky na Iwonině hlavě se objevily v roce 1986.

- Všichni pak vše sváděli na Černobyl. Moje nemoc taky. Maminka mě brávala do Katovic k dermatologům. Stáli jsme ve frontách.

Iwona přiznává, že si na rande nepamatuje. Palačinky na její hlavě přicházely a odcházely. Znovu a znovu. Před deseti lety si však jeden z nich vytvořil trvalý domov na zadní straně hlavy.

Iwona nosila paruku jen rok. I když perfektně seděla, unavil se v něm.

- Bylo to pro mě hrozné období. Ani nedokážu úplně vysvětlit proč. Paruka mě určitě ochránila před otázkami typu: "Co se děje?", "Narostou ti vlasy?" Toto je nejhorší noční můra, která doprovází naši nemoc.

Bál jsem se, že mě budou fotit

- Když jsem s přáteli nebo rodinou, nemám problém ukázat se s holou hlavou. S cizími lidmi vždy nosím klobouk nebo kapesník. Cítím odpor. Vlastně to není o mně, ale o nich. Nechci, aby se lidé cítili špatně, když mě uvidí plešatět. Naštěstí ji mám čím dál častěji hluboko v zadku a paruku můžu klidně sundat. Na čem to závisí? Stává se to jinak. Není pro mě snadné strčit hlavu do, jak říkám, „denního světla“ v každé situaci.

Stále mám problém se sebepřijetím. Nemám rád, když mě někdo fotí, nemám to moc rád. Ani nevíš, kolikrát moji přátelé dostali kopanec za to, že se mě pokusili vyfotit. Dokonce jsem je dokázal porazit, když jsem si toho všimldělat. Časem se tato agrese uklidnila, zmizela. Absurdní je, že když jsem definitivně přišel o vlasy, mnoho věcí mě přestalo trápit.

Vlasy vypadly několik měsíců poté, co Iwona opustila manžela.

Najednou mi to dobré přišlo

Iwoně bylo dvacet čtyři let, když se vdala.

- Nebyl jsem zralý, zkušený člověk. Neměl jsem znalosti, které mám teď. Dostala jsem to až v terapeutické skupině pro ženy žijící v násilí. Doporučuji to každému, kdo se v jejich vztahu cítí špatně. Dodnes jsem s holkama ze skupiny v kontaktu. Byli jsme v různých fázích svého života v násilném prostředí, ale vzorce se opakovaly. Nejčastěji si vybíráme partnery podobné našim otcům a znovu vytváříme to, co jsme znali z domova.

- Moje vztahy byly vždy dost turbulentní. Najednou mi přišlo dobré. Stál při mně, zachránil mě. Velmi rychle mi vyznal lásku. Po šesti měsících jsme se vzali. Idylka trvala několik let. Náš život šel normálně dál, fungovali jsme bez větších problémů. Děti se objevily. Nevím, kdy se něco začalo kazit. Chyběl mi tento okamžik. Nikdy mě neuhodil, ale byl agresivní. Začaly rvačky, křik a urážky. Když dostal bílou horečku, všechno se v bytě pokazilo. Pak vysvětlil, že je vyčerpaný, protože hodně pracuje. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že má problém s alkoholem. Okouzlující princ nepije …

S půjčkou a třemi zaměstnáními na plný úvazek

Iwona a její manžel vydrželi dlouho. Zemřela teprve po šestnácti letech. Příprava plánu jí zabrala několik let.

- Vzal jsem si půjčku, pronajal jsem si byt. Abych se uživil, pracoval jsem ve třech zaměstnáních. Spal jsem dvě tři hodiny denně. Navíc mi začaly padat vlasy. Stál jsem před zrcadlem a rozsvítil se. Říkal jsem si: "Ty bastarde, ty tlusťochu, jak můžeš takhle chodit po tomhle světě?" Svému nejhoršímu nepříteli bych neřekl, co sám sobě. Nahromadilo se ve mně mnoho špatných emocí. Splácím úvěr, který jsem si vzal na pronájem bytu. Pravděpodobně to bude trvat dalších deset let, ale stálo to za to.

Nemohl jsem použít červené sluchátko

- Jak jsem ukončil své manželství? Jela jsem na dovolenou, vzala jsem s sebou děti. Cestovali jsme tři roky, protože manžel s námi nerad jezdil. Netrval jsem na tom, protože nebylo možné s ním odpočívat,hádali jsme se a děti byly velmi rozrušené. Na konci prázdnin jsem mu napsal sms, že se po návratu budu stěhovat.

Volal, ale nechtěl jsem s ním mluvit. Nestihl jsem se pořádně vybalit, když jsem zaslechl otázku: "Kdy vystupuješ?" Vylilo šupiny hořkosti. Podívala jsem se na manžela a řekla zítra. Touto otázkou rozptýlil zbytek mých pochybností.

Iwona má na hlavě tetování ve tvaru růže. Květ je červený, má několik trnů. Dokázala to před rokem a půl.

- Toto je moje oblíbená květina. Dal jsem tatérovi nápad, on navrhl kresbu. Myslím, že hezká, sladká růže, taková "ženská", by mi spíš neslušela. Často jednám rychleji, než myslím. Šel jsem ke svému příteli, do tetovacího studia. Ukázalo se, že jde na sjezd a zeptal se, jestli bych s ním šel jako model. "Říkáš a máš to," vyhrkl jsem. Pak jsem si uvědomil, do čeho jdu. Vždyť tam budou davy lidí. Ale nemohu porušit své sliby. Od té doby, co jsem to slíbil, jsem ho nemohl postavit proti větru. Ve chvíli, kdy jsem musel smeknout klobouk, jsem se bál nejvíc. Představoval jsem si, že na mě budou zírat, ukazovat na mě prsty. Nic nic. Donutilo mě to přemýšlet. V mé hlavě žil strach.

Nenosil jsem masku, postavil jsem zeď

- Často jsem si říkal, co dál? S čistým svědomím mohu říci, že tisíckrát. Nakonec mi terapeut řekl, abych vymyslel nějaké špatné scénáře. Díky ní jsem si uvědomil, že až je zkrotím, přestanu se o ně bát. Pomohlo to. Už je to lepší, i když musím vyřešit spoustu věcí.

- Jak dnes vnímáte svou ženskost? Před pár lety jste se podívali na svůj odraz v zrcadle a urazili jste se?

- Jsem na sebe teď docela milý. Ještě nemám odvahu postavit se před zrcadlo a říct: "Jsi krásná." Občas hodím ve směru svého odrazu: "není to špatné". Jdu vpřed, krok za krokem. Jsem plešatá kočka a to je vše. Já s tím problém nemám.

- Když je mi špatně, někdy nadávám, někdy dupu nohou a někdy jen sedím v rohu a nemluvím. Musel jsem se naučit vyjadřovat své emoce.

Byla to moje nemoc, kvůli které jsem byl pokorný. Donutila mě, abych se o sebe zase staral, poznal jsem svou cenu. Vracím se k lakování nehtů, dobře se oblékám. Rozbil jsem zeď kolem sebe a neútočím na nikoho, kdo se ke mně přiblíží.

  • Zuzanna: "To si nemyslímutrpení zušlechťuje "
  • Kasia: "To jsem já, to jsou moje vlasy." Jsem úžasný. Už žádné komplexy!"
  • Agata: "Ulevilo se mi, když mi vypadla poslední řasa"
  • Magdalena: V mém slovníku nebylo slovo "plešatý"
  • Aleksandra: "Jdi od ní pryč, nebo se nakazíš"
O autorovi knihyMarta Kawczyńska - novinářka, psychoterapeutka tance a pohybu (DMT), autorka knihy "Alopécké ženy. Příběhy holohlavých žen", Wyd. Harde, 2022O autoroviMarcelina DzięciołowskaEditor po mnoho let spojený s lékařským průmyslem. Specializuje se na zdraví a aktivní životní styl. Soukromá vášeň pro psychologii ji inspiruje k tomu, aby se v této oblasti zabývala obtížnými tématy. Autor série rozhovorů z oblasti psychoonkologie, jejichž cílem je budování povědomí a boření stereotypů o rakovině. Věří, že správné mentální nastavení dokáže zázraky, proto prosazuje odborné znalosti založené na konzultacích s odborníky.

Kategorie:

Imunitní systém