OVĚŘENÝ OBSAHAutor: Katarzyna Wieczorek-Szukała, MD, PhD, lékařský biotechnolog, Lékařská univerzita v Lodži

Autoimunitní onemocnění jsou onemocnění, při kterých lidský imunitní systém začíná napadat vlastní zdravé tkáně. Příznaky tohoto typu onemocnění nejsou specifické, často se objevují a mizí, takže správná diagnóza může trvat roky. Většina autoimunitních onemocnění je bohužel nevyléčitelná a moderní medicína dokáže pouze zmírnit doprovodné nemoci.

Genezeautoimunitních onemocněnínení zcela objasněna, ale existuje podezření, že pro tzv. autoimunita je většinou způsobena genetickými faktory a některými virovými nebo bakteriálními infekcemi. V současnosti existuje přes 100 typů autoimunitních onemocnění, které postihují téměř každou část lidského těla. Mezi nejznámější patří Hashimotova choroba, Crohnova choroba, RS, RA a mnoho dalších.

Odkud pocházejí autoimunitní onemocnění?

Podle statistikautoimunitní onemocněníse vyskytují spíše zřídka - postihují průměrně 3 až 8 % populace. Mohou se vyvinout v jakémkoli věku, ale většinou jsou diagnostikovány u žen. Stále není zcela známo, jaká je přesná příčina tohoto typu patologie, i když se o tom objevilo mnoho teorií.

Společným rysem všech nemocí vyplývajících z autoimunity je narušení speciálních mechanismů regulujících autotoleranci - tedy sdělování buňkám imunitního systému, které antigeny (např. proteiny) jsou nepřátelé a které ne. Fyziologicky je u T lymfocytů tohoto typu udržována tolerance na základě 3 různých biologických mechanismů:

  • pozitivní výběr,
  • anergii,
  • potlačení.

Selekce zahrnuje odstranění příliš reaktivních T lymfocytů v místě jejich tvorby a zrání, tedy v brzlíku. V této žláze se buňky imunitního systému „učí“ rozpoznávat vlastní povrchové proteiny, jinak jsou směrovány do tzv. dráhy. apoptóza, tj. řízená a programovaná destrukce tělu vlastních buněk.

Lymfocytární anergie zase spočívá v prezentaci antigenů za účasti dalších molekul (tzv. koaktivátorů). Pokud koaktivátor chybí, lymfocyt nebude schopen vstoupit do excitovaného (aktivního) stavu, a proto zůstanetolerantní k antigenům ze stejného organismu.

Suprese - jedná se o potlačení odpovědí T lymfocytů jinými typy buněk imunitního systému - hlavně regulačními (Treg) a supresorovými (Ts) lymfocyty, vylučujícími cytokiny, které inhibují aktivaci. Ukázalo se, že častou příčinou rozvoje autoimunitních onemocnění je oslabení funkce Treg lymfocytů

Poruchy fungování vrozeného imunitního systému samozřejmě nejsou jedinou možnou příčinou onemocnění souvisejících s autoimunitou. Významnou roli v jejich vývoji hrají také buňky získaného imunitního systému, zejména poruchy sekrece prozánětlivých a protizánětlivých cytokinů, např. interleukiny, NF-κβ nebo interferony.

Virové nebo bakteriální infekce jsou velmi důležitým faktorem, který může „spustit“ rostoucí autoimunitní systém. Infekce patogenem může stimulovat rozvoj autoimunity (tj. nadměrné reakce imunitního systému proti vlastním tkáním) prostřednictvím několika různých mechanismů.

Příkladem může být revmatická horečka – vznikající po infekci bakteriemi ze skupiny Streptococcus – streptokoky způsobující anginu pectoris. Jedním z latentních příznaků tohoto stavu je zánět srdce, který se projevuje horečkou, dušností a slabostí.

Tato komplikace se objevuje jako důsledek autoimunity, vyplývající z podobnosti struktury mezi bakteriálním antigenem (specifickým membránovým proteinem) a myosinem - proteinem charakteristickým pro lidský srdeční sval.

Podobné infekce, např. virem chřipky, mohou aktivovat nespecifickou imunitní odpověď, která vede k jedné z civilizačních chorob – diabetu 1. typu.

Mezi další známé souvislosti mezi konkrétním patogenem a rozvojem autoimunitních onemocnění patří infekce kmenem Klebsiella pneumoniae vyvolávající artritidu nebo bakterií Proteus mirabilis - spojovaná s rozvojem revmatoidní artritidy (RA).

Individuální genetická predispozice je také spojena s vyšší pravděpodobnostíautoimunitních onemocnění . Každý z nás může mít trochu jinou variantu genů (tzv. alelu) podmiňující tvorbu proteinů MHC (Major Histocompatibility Complex).

Skupina těchto molekul je také známá jako histokompatibilní komplex a je zodpovědná za prezentaci jednotlivých antigenů T lymfocytům. u nemocí jako:

  • diabetes 1. typu,
  • násobekrozptýlené,
  • systémový lupus erythematodes,
  • pemfigus obecný,
  • ankylozující spondylitida (AS, Bechtěrevova nemoc).

Některé z výše uvedených onemocnění (např. systémový lupus) se obvykle vyskytují v rodinách – jejich geneze jasně souvisí s genetickými faktory.

Na základě mnoha studií se také dospělo k závěru, že škodlivé faktory životního prostředí přispívají k rozvoji mnoha autoimunitních onemocnění:

  • chemikálie,
  • nebezpečný průmyslový odpad,
  • pesticidy,
  • znečištění ovzduší a vody,
  • konzervační látky,
  • UV záření.

Sloučeniny tohoto typu narušují přirozenou rovnováhu střevní flóry v ústech a střevech a také spouštějí zvýšenou imunitní reaktivitu tkání, ačkoli mechanismus těchto změn není zcela znám.

Jak vidíte, autoimunitní onemocnění tvoří velmi rozsáhlou a heterogenní skupinu onemocnění. Přestože pocházejí z autoimunitního imunitního systému působícího na vlastní buňky, samotný základ jejich tvorby se může výrazně lišit.

Příklady autoimunitních onemocnění

Crohnova choroba

Toto onemocnění je jedním z podtypů tzv zánětlivá onemocnění střev (jako je ulcerózní kolitida). Vzniklé zánětlivé změny mohou postihnout všechny úseky trávicího traktu – nejčastěji však postihují konečný úsek ilea a tenkého střeva, méně často tlustého střeva. Stejně jako u mnoha autoimunitních onemocnění nejsou příznaky progresivní Crohnovy choroby specifické a obecné, včetně:

  • horečka,
  • obecná slabost,
  • postupné hubnutí,
  • bolesti žaludku,
  • anémie.

Tyto neduhy vyplývají především ze špatného vstřebávání živin ze střev a nedostatečné výživy organismu. Lokální příznaky souvisí s lokalizací zánětlivých změn. Častý průjem se vyskytuje u více než poloviny pacientů, ve vážnějších případech má podobu tzv tukový průjem (spojený se zhoršeným trávením a vstřebáváním tuků z gastrointestinálního traktu).

Léčba Crohnovy choroby je chronická a perzistentní. Jde především o zmírnění akutních onemocnění a prevenci recidiv. Přítomnost tohoto stavu také zvyšuje pravděpodobnost rozvoje kolorektálního karcinomu v budoucnu.

Roztroušená skleróza

Roztroušená skleróza (latinsky sclerosis multiplex - RS) je progresivní onemocnění centrálníhonervové soustavy, která se nejčastěji objevuje u mladých dospělých mezi 20. a 40. rokem života. Spočívá ve vymizení myelinové pochvy kolem neuronů (tzv. demyelinizace) – což má za následek chybný přenos signálu po nervových vláknech a rozsáhlé poškození mozku a míchy

Druhá část názvu nemoci - "rozšířená" označuje rozsáhlou oblast patologických procesů a výskytu ve formě ložisek v různých částech nervového systému. Dynamika postupu změn je často velmi individuální a mezi nejčastější příznaky patří:

  • zhoršená koordinace pohybů,
  • svalová slabost,
  • poruchy zraku a řeči,
  • smyslová porucha,
  • chronická únava,
  • syndromy akutní bolesti.

Jedna z nejčastějších variant roztroušené sklerózy se projevuje v podobě tzv. relapsy – tedy náhlé zhoršení příznaků následované obdobími stabilizace onemocnění (trvající i několik měsíců či let).

Revmatoidní artritida

Revmatoidní artritida (RA) je jedním z nejčastějších systémových onemocnění a postihuje až 1,5 % polské populace. Toto revmatické onemocnění je také známé jako artritida nebo chronický progresivní revmatismus. Jde o systémové onemocnění pojivové tkáně, které se klinicky projevuje jako chronická artritida. Stejně jako u roztroušené sklerózy má RA období remise a exacerbace.

Totoautoimunitní onemocněníse obvykle vyvíjí pomalu a je doprovázeno celkovými příznaky podobnými běžnému nachlazení (pocit slabosti, mírná horečka, bolesti svalů, ztráta chuti k jídlu a hubnutí ). V dalších, typičtějších fázích RA, existují:

  • bolest a ztuhlost kloubů,
  • symetrické otoky,
  • citlivost kloubů na tlak,
  • omezení mobility.

Toto onemocnění nepostihuje pouze klouby, ale postihuje i jiné orgány. Neléčená forma RA se může projevit tzv revmatoidní uzliny, stejně jako výrazně vyšší pravděpodobnost aterosklerózy, ischemie, mrtvice a srdečního infarktu

Systémový lupus erythematodes

Lupus je systémové onemocnění pojivové tkáně vyplývající z poruch imunitního systému. Změny vyplývající z onemocnění mohou postihnout prakticky jakoukoli tkáň v těle, i když nejčastěji postihují kůži, ledviny nebo klouby.

U lidí, kteří jsou geneticky náchylní k onemocnění, se mohou projevit příznaky onemocnění po působení určitých faktorů prostředí - léků,UV záření, infekce retroviry, hormonální faktory

Lupus je asi 10krát častější u žen, což by mohlo potenciálně souviset s kolísáním hladiny hormonů, jako je estrogen a prolaktin, v následujících životních cyklech. Jedním z nejcharakterističtějších příznaků systémového lupusu je erytém na obličeji ve tvaru motýla.

Tento typ zarudnutí může být chronický, často doprovázený erozí úst nebo nosu. Tyto léze jsou zvláště citlivé na sluneční záření, které zhoršuje příznaky. Mezi další příznaky, které většina pacientů pociťuje, patří také:

  • chronická bolest kloubů,
  • bolesti svalů při cestování,
  • ischemické kožní vředy,
  • syndrom suchého oka,
  • opakující se plicní infekce,
  • nespecifická bolest břicha

Kvůli komplexu mnoha systémových příznaků je lupus obtížné odlišit od jiných onemocnění pojivové tkáně a vyžaduje pečlivou diagnózu.

Hashimotova nemoc

Hashimotova choroba je chronická lymfocytární tyreoiditida a nejčastější příčina primární hypotyreózy. Pod vlivem autoimunitních poruch parenchym štítné žlázy postupně fibrózuje a atrofuje a může být inhibována i správná sekrece hormonů štítné žlázy

Tento stav se může záludně vyvinout v mladém věku a postupně se zhoršovat příznaky. Těžká hypotyreóza může mít za následek srdeční onemocnění a dokonce kóma. Počáteční příznaky, které mohou naznačovat rozvoj Hashimotovy choroby, zahrnují:

  • pocit přílišné zimy,
  • ospalost,
  • změny nálad,
  • přírůstek hmotnosti,
  • suchá pokožka a vlasy,
  • menstruační poruchy nebo neplodnost.

Stejně jako v případě systémového lupusu postihuje toto onemocnění několikrát častěji ženy a osoby trpící jinými onemocněními souvisejícími s autoimunitou

Psoriáza

Psoriáza je chronické onemocnění s charakteristickým vzhledem kožních lézí. Bývá zaměňována s atopickou dermatitidou. Psoriatické léze se nejčastěji objevují kolem loktů a kolen, křížové kosti nebo hýždí, na pokožce hlavy a na kůži nohou a rukou.

Mají podobu kulatých červenohnědých skvrn, které se někdy v důsledku nadměrné keratinizace nemocné epidermis pokrývají našedlými „šupinami“. Závažnost onemocnění se může výrazně lišit, ale v těžších případech je spojena s obtížně se hojícími kožními exsudáty nebo komplikacemi v podobě zánětu.klouby.

Léčba autoimunitních onemocnění

Naprostá většina autoimunitních onemocnění je bohužel chronické povahy a metody jejich konečného vyléčení nejsou známy. Terapie se nejčastěji používají ke zmírnění přetrvávajících symptomů, bolesti a akutních relapsů.

Určitým způsobem tedy manipuluje s reakcí imunitního systému těla, přičemž zachovává schopnost pacienta bojovat s nemocemi, se kterými se může denně setkat.

Tradiční možnosti léčby mohou zahrnovat imunosupresiva ke snížení celkové imunitní odpovědi a zánětu, včetně nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID) a glukokortikoidů.

V terapii se často využívají i vitamínové nebo hormonální doplňky, které tělu dodají složky chybějící pro rozvoj onemocnění (inzulin, vitamin B12, hormon štítné žlázy atd.). V moderní medicíně jsou velké naděje spojeny s tzv cílené terapie, které by byly specifičtější pro konkrétní molekuly a méně škodlivé vedlejší účinky.

Používají například monoklonální protilátky, které blokují prozánětlivé cytokiny. Fyzioterapie je neocenitelným doplňkem k léčbě autoimunitních onemocnění postihujících klouby a svaly (jako je RA nebo systémový lupus).

Kategorie:

Imunitní systém