Když se můj partner přiznal, že podstoupil test na HIV a byl nakažen, jeho kolena se mi sklonila. Nebylo ve mně žádné zoufalství ani vzpoura. Byl tu jen strach, který aktivoval bizarní obranu. Byla jsem otupělá, zdálo se, že se vedle mě všechno odehrává. Můj život se stal bezmyšlenkovitý, bez emocí, prázdný.

Ano, Małgorzata si pamatuje okamžik, kdy zjistila, že jeHIV pozitivní , ale teď o tom mluví bez větších emocí. Dokonce přiznává, že si spoustu věcí nepamatuje. „Když se můj partner přiznal, že podstoupiltest na HIVa byl infikován, jeho kolena se mi sklonila,“ říká. „Když se ale přiznal, že je bisexuál a bere drogy, měl jsem pocit, jako bych dostal ránu obuškem do hlavy. Bylo mi pouhých 24 let. Małgosia mlčí, prsty má svraštělé, jako by z nich chtěla vymáčknout ta správná slova. Po chvíli klidnější dodává: - Pracovala jsem jako sestra v nemocnici na chirurgickém oddělení, takže jsem se musela nechat otestovat.

HIV test: pozitivní

V současné době můžete mít výsledek testu ve stejný den, ale tehdy to bylo až 3 měsíce. Małgosia nemohla mít kontakt s pacienty, a tak šla pracovat na kliniku. Tehdy nemyslela na sebe, ale spíš na to, že by mohla někoho nakazit. "Nyní, když pracuji se ženami nakaženými virem roky, vím, že většina z nich tak reaguje," říká. - V mysli každého, kdo se o infekci dozví, se rodí starost o ostatní. U mě to bylo stejné. Snažil jsem se necestovat MHD, protože bych mohl někoho nakazit. Nedíval jsem se lidem do očí, aby přes ně nepřeskočil HIV. Bylo to iracionální, ale nemohl jsem jinak. Vyhýbal jsem se kontaktům s lidmi, nesetkal jsem se s přáteli - Když jsem dostal výsledek, zjevně pozitivní, slyšel jsem, že nemůžu mít děti, nemůžu mít s nikým sex. Vzal jsem to bez emocí. Až po nějaké době jsem si uvědomil, co to znamená – odložený rozsudek smrti. Tehdy o viru, který máme nyní, nebylo nic známo. O cestách nákazy a možnosti života s virem byly jen spekulace. Nikdo nenabídl léčbu, protože taková možnost nebyla. Když jsem si přečetl vše, co jsem na toto téma našel v lékařských knihách, rozhodl jsem se, že můj život skončil. Rychle jsem si spočítal, že jelikož se průměrný nakažený člověk dožívá maximálně 10 let, já mám ještě 9. Dva roky jsem žil jakoby vedle sebe.

Nemocné tělo, nemocný vztah …

Otázku - proč zrovna já, jsem nikoho neobviňoval. Necítil jsem, nepřemýšlel, nechápal jsem, co se kolem mě děje. Věděl jsem jen, že zemřu v roce 1997. Chvíli v tichosti popíjíme čaj. Mám dojem, že Małgosia chce říct něco, co je pro ni těžké přiznat. "Nebyli jsme manželé a nebyl to dobrý vztah," říká po chvíli. - Bylo tam hodně násilí, lží, hrozné, skoro až teroristické žárlivosti. Dnes si říkám, jak jsem to vydržel. Byla jsem s tím mužem, protože jsem ho milovala. A pak, po diagnóze… mi bylo řečeno, že bych neměla mít s nikým sex. Nechtěla jsem být sama… proto jsem byla s ním. Byl ve mně strach. Udělal jsem, co jsem musel, ale nepřemýšlel jsem, neanalyzoval. Byl jsem zvláštně tupý, jako by se všechno dělo vedle mě. Často jsem se díval do skla. Ale nebyl to HIV, co mě přivedlo k alkoholu. Všechno se kolem mě rozpadalo. Bylo čím dál těžší snášet návaly žárlivosti, neustálé kontroly. Alkohol mi umožnil zapomenout, byla to dobrá výmluva.“ Małgorzata byla propuštěna z práce v nemocnici. Jednoho dne se jí nadřízený přímo zeptal: - Jste HIV pozitivní? "Ano," řekla upřímně. Pak uslyšela: - Myslím, že chápeš, že se musíme rozejít. Odešla z nemocnice. Neměla ponětí na jiný život, na vydělávání peněz. „Pak můj partner, který už byl v péči infekční nemocnice, řekl svému lékaři, že má přítelkyni s HIV,“ vzpomíná. - Požádal mě o práci. Byl jsem přijat. Začalo to do sebe nějak zapadat, ale jen zdánlivě. Můj partner odjel někam do Polska a dostal se do pouliční rvačky. Byl tak zbit, že na následky zranění zemřel. Zůstal jsem sám. Znovu jsem přišel o práci. Vyhodili mě, protože jsem pil v práci. Dostal jsem vlčí lístek, takže jsem mohl zapomenout na svou další práci.

Rozhodl jsem se skončit sám se sebou …

Mnoho týdnů jsem sbíral prášky. Bylo jich hodně. Když jsem si vybral TENTO den, seděl jsem doma, polykal prášky a zapíjel je vodkou. Nevím, jak dlouho to trvalo. Myslím, že jsem se vrátil o den později. Na stole byly prášky, ale vodka byla pryč. Jen jsem se opil a nevzal si dost prášků, aby správně fungovaly. Ale já už nechtěl zemřít. Protože se to napoprvé nezdařilo, nebudu to zkoušet znovu. Małgosia se na dlouhou chvíli odmlčí. V jejích očích jsou slzy. Po chvíli začne znovu mluvit. - Věděl jsem, že pokud něco konkrétního neudělám, ustoupím a ztratím zbytek let, které jsem měl.

Čas jít na terapii

Toto rozhodnutí jí změnilo život. Dostala se ze závislosti. Psal se rok 1991. Od té doby neměl v puse alkohol. Nechala svéVe svém rodném městě se přestěhovala do Varšavy a rozhodla se začít znovu. - Snažila jsem se najít místo pro sebe - říká. - Začal jsem hledat práci, ale úplně idiotským způsobem. Chodil jsem z nemocnice do nemocnice a říkal jsem, že jsem zdravotní sestra, mám HIV a rád bych zde pracoval. Zdvořile jsem odpověděl, že nyní nejsou žádná volná místa, ale zavolají vám, až bude něco k dispozici. Konečně jsem se ocitl v Monaru, kde nikdo netrápil mou infekci. Byli otevření jakékoli jinakosti. Ale pamatuji si, že jsem potkal jistou paní psycholožku. Počítal jsem s upřímným rozhovorem.

Připravil jsem se na to, a když jsem vše řekl, slyšel jsem, že nemohu počítat s žádnou podporou, že se s tím musím vypořádat sám. Byl to další impuls. Tato neúspěšná rada mě přiměla uvědomit si, že se mohu spolehnout opravdu jen na sebe a na to, co kolem sebe vybuduji. Uvědomil jsem si, že vezmu svůj život do svých rukou nebo že budu ztracen, a pak šla za Markem Kotańským. Po krátkém rozhovoru řekl: "Pokud chceš pracovat, mám pro tebe místo." Vyberte si. - Vybral jsem si a od toho dne mám kontakt s lidmi nakaženými HIV a trpícími AIDS - říká. - Většina z nich zemřela. Byl jsem tam. Odcházeli před mýma očima a já věděl, jaký bude můj konec.

Život ve vazbě

Měl jsem pravidelné prohlídky. Následné testy ukázaly, že se můj stav zhoršuje, protože se zhoršují výsledky. Také jsem věděl, že to nebude lepší, že je to jen otázka času, že jdu jedním směrem a není cesty zpět. Pak jsem se obrátil k Bohu, protože jsem asi potřeboval nějaké posílení, možná trochu naděje, že to takhle jen tak neskončí.

Navzdory horším výsledkům výzkumu byl život Małgorzaty poklidný. Stavěla se znovu. Stálo to hodně práce a úsilí. Nedělala si plány do budoucna, ale soustavně navštěvovala terapie, absolvovala různá školení a v roce 1995 se rozhodla pro pedagogické studium. Profesně i duchovně se rozvíjela, ale pocit provizornosti jí bránil ve výměně oken v bytě nebo nákupu nových bot na túry do hor. „Nové boty jsem si nekoupil, protože jsem si myslel, že je nestihnu strhnout, tak proč utrácet tolik peněz,“ říká s úsměvem. - Okna jsem nevyměnil, protože jsem se rozhodl, že ta stará, ač se rozpadají, mi pár let vydrží. Žil jsem ze dne na den, ale každý z nich měl obavy, co bude dál. Odpověď nepřišla, a tak jsem se omezil ve spoustě materiálních záležitostí. Začal jsem ale studovat, takže v mém jednání nebyla žádná logika. Nedokážu to vysvětlit, ale bylo to tak.

Důležité

Každý se může nakazit

  • Lidé si jsou vědomi rizika infekceHIV, vědí, jak se chránit, ale často ne.
  • Existují tři způsoby kontaminace: sex, krev a matka infikovala své dítě během těhotenství a porodu. Nemůžete se nakazit potřesením ruky, dotykem nebo použitím stejného náčiní.
  • Nejvíce nakažených je mezi homosexuálními muži. Ale přibývá nakažených žen, které měly za svůj život sex pouze s jedním mužem, nejčastěji s vlastním manželem.
  • Zaměstnavatel nemůže propustit zaměstnance, u kterého byl diagnostikován HIV nebo který má AIDS.

O infekci HIV vědělo jen málo lidí

Rodina a přátelé o ničem netušili, a tak nemohla počítat s jejich podporou. A byla to doba, kdy měla velkou potřebu o sobě mluvit, vypovídat se, možná i vykřičet velký strach. Upřímná byla jen tím, že mluvila se svým terapeutem: „Jednou mi řekl:“ Nemusíte o infekci říkat všem, abyste někoho chránili. Mluvte, když vám pravda pomůže vybudovat pro vás podpůrnou skupinu. Upřímnost je potřeba k budování silných mezilidských vztahů, ne k vytváření senzací." Tehdy jsem si myslel, že je to dobrá rada, protože mi umožňuje dostat se ze své osamělosti, spojit se s lidmi, kteří jsou ochotni přijmout pravdu o mně, a zároveň být k nim i k vám upřímný. Díky tomu můžete normálně žít. Ve chvílích samoty mi v hlavě zněla slova paní z ministerstva zdravotnictví, která mi zakázala intimní styky. To mě účinně oddělilo od mužského světa. Dnes si navíc neumím představit žádný vztah. Našel jsem přátele a známé v gay komunitě. To byli jediní lidé, kteří nebyli při slově HIV otupělí. Teď mluvím o své nákaze, pokud vím, že ji lidé budou schopni přijmout. Pokud mám nějaké pochybnosti, mlčím.

Začal jsem s léčbou HIV

Přišel rok 1997 - rok, ve kterém se podle svých výpočtů měla Małgorzata rozloučit se světem. Cítila se špatně. Její imunita prudce klesla. Moc dobře věděla, co se brzy stane. Ve stejném roce však byly do Polska dodány léky, které zastavily vývoj viru. O jejich účinnosti se tehdy vědělo jen málo, ale pacientům byla nabídnuta léčba.„S léčbou jsem souhlasila, ale strašně jsem se bála vedlejších účinků takové terapie,“ vzpomíná. - Vzal jsem si léky z nemocnice, ale nepolykal jsem je. Když však byly další výsledky ještě horší, začala jsem je brát. Po prvních dávkách po dobu 3 měsíců jsem se cítil hrozně. Ale to všechno je pryč. Už 15 let beru stejné léky, někteří říkají, že jsou zastaralé, nemoderní, takže rozhodně neúčinné. Cítím se po nich dobře. Navíc studie, které jsou v současné době k dispozici čdetekovat virus v mé krvi. Ale on je. Kdyby nebyly možnosti léčby, neměl bych čas získat magisterský titul. Udělal jsem to. Stále žiju a už nemám pocit, že kradu každý den. Jsem přesvědčen, že svůj život nepromarním: pracuji, pomáhám druhým.

Asociace dobrovolníků AIDS "Buďte s námi"

Život s HIV je stejně obtížný jako život s jakýmkoli jiným chronickým onemocněním. Případů odmítnutí nakažených ze strany rodiny je stále méně, ale k normálu máme stále daleko. - S ohledem na naše vlastní zkušenosti, extrémní chování a reakce jsme se skupinou nadšenců založili sdružení dobrovolníků AIDS „Buď s námi“, říká Małgorzata. - Fungujeme od roku 1993. Již léta provozujeme poradny a speciální setkání pro lidi žijící s HIV. A protože jsem žena, všechny aktivity pro ženy jsou mi obzvlášť blízké.

Pamatuji si, co jsem sám potřeboval, co mi dalo úlevu, jaké nástrahy na mě čekaly a co mě dokázalo vytáhnout ze dna. Tyto ženy zažívají totéž, mají emoce, se kterými si neví rady. Nyní jsem silnější než oni a mohu jim pomoci, Małgorzata je velmi oddaná své práci. Nesouhlasí s izolací nakažených lidí, nechce za ně rozhodovat, učí je, jak žít.

- HIV je v mém životě a bude, říká pevně. "Ale nesouhlasím s tím, aby za mě někdo rozhodoval." HIV není důvod, aby mi „chytřejší“ zařídili život. Nechci, aby mi někdo říkal, jak to pro mě bude lepší, a to dělají profesionální pomocníci. Některá naše setkání se ženami připomínají staré trhání peří. Sedíme u jednoho stolu. Jednou pláčeme, jednou se smějeme, vztekáme se, křičíme. Nikdo nikomu nic nedaruje na podnose, protože toto trauma si každý musí odpracovat sám se sebou, vyrvat bolest a najít platformu pro vyrovnání. Nikdo nepotřebuje radost tety Franie. Infikovaná osoba se nezhoršila ani nezhloupla pouhou skutečností, že byla nakažena. Takže to nemůže být tak, že nejprve uvidíte HIV a pak uvidíte člověka. HIV netvoří celý náš život. Je to jeho důležitá a nepřijatelná část, ale ne celá.

Průměrný člověk s HIV žijící ve Varšavě je mladý, má 30 let, má vyšší vzdělání, dobře vydělává, obvykle nikdy nepřišel do styku s drogami a byl věrný jednomu partnerovi. Více než 25 000 lidí v Polsku o nákaze neví. - Není známo, kdo se k nám připojí… - říká Małgorzata. - S virem můžete žít až 40 let a musíte tento čas náležitě využít. HIV není rozsudek smrti. To je bod zlomu. HIV je přijatelné. Rozumně na něj zapomeňte, protože při styku musíte brát léky, nechat se vyšetřit a dávat na sebe pozor. Ale zbytekse nemění.

Kam se obrátit pro pomoc

Sdružení "Buď s námi"jako jediné v Polsku již řadu let pořádá pravidelná setkání pro ženy s HIV - podpůrné skupiny, vzdělávací, psychoterapeutické, relaxační , rehabilitace, sportovní a turistické aktivity . Bezplatná je také konzultace s právníkem, specialistou na léčbu závislostí, poradcem pro HIV/AIDS, psychologem Kdo by chtěl podpořit činnost spolku, může přispět na účet: 43 1020 1097 0000 7202 0104 0898. Informace o skupinách a aktivity zaměřené na ženy jsou dostupné na: www.swwaids.org a www.pozytywnyswiatkobiet.org nebo na telefonním čísle 22 826 42 47 v pracovní době sdružení. Dotaz lze položit e-mailem na adresu: [email protected] Pokud zájemce nechce do spolku vstoupit, můžete se sejít na neutrální půdě, např. v kavárně nebo v parku. Pokud potřebujete pomoc, podporu, terapii, osobní rozhovor, zavolejte nám.

měsíčník "Zdrowie"

Kategorie:

Jiné