V každém vztahu hrají partneři svou vlastní hru. Dokonce i několik. Většina slouží k porušení rutiny manželského života. Některé však hluboce zraňují, vyvolávají pasivní agresi, vedou ke zradě či rozchodu. Kdy je zastavit?

Celý náš život je založen na hře. Každý den si nasazujeme různé masky: doma, v práci, mezi přáteli. Rádi si hrajeme se svými příbuznými, protože si v těchto vztazích dovolíme více než s cizími lidmi. Nejen to, obvykle si jako partneři vybíráme lidi, kteří hrají stejnou hru.

Manželské hry: co hrají lidé ve vztazích?

Pravidlem každé hry je nepravost. Někteří z nás mají tendenci hrát si v různých situacích, protože se například nechceme partnerovi odhalit, odhalit své slabosti a utíkat před intimitou. Obvykle má hra cíl – chceme ovlivnit partnera a dostat to, co nemůžeme říct přímo. To se může týkat kterékoli sféry vztahu: emocionální, materiální, sexuální, rozdělení povinností, postavení ve vztahu. Hrajeme, abychom například získali zájem druhé strany, vzbudili její sympatie nebo respekt. Stává se, že když hrajeme, chceme se vyhnout odpovědnosti za to, co se ve vztahu děje, nebo za vlastní životní volby. Hru můžeme použít jako nástroj k vyjádření hněvu, opovržení, kritiky. Někdy se tato hra také používá k prolomení monotónnosti ve vztahu a zavedení napětí jako náhrady za city.

Proč si rádi hrajeme? Nechceme se partnerovi otevřít, mluvit upřímně o svých potřebách, převzít zodpovědnost za vztah. Někdy hra slouží k „ospravedlnění“ našich negativních pocitů (pohrdání, hněv). Může to být i strategie, jak si pořídit něco, o co nechceme partnera přímo žádat. Hra je také způsob, jak se soustředit na sebe, ale také zaplnit prázdnotu.

Manželské hry: vědomé či nevědomé

V závislosti na tom, čeho chceme dosáhnout, můžeme hrát hru vědomě, například sňatkem z rozumu chce žena zajistit blaho sobě a své rodině. Často jsme však poháněni nevědomými strachy a potřebami, které mohou mít kořeny v předchozích rodinných vztazích. Pokud měla žena například neustále nespokojenou matku, snažila se jí zalíbit a hledala její pochvalu, pak vstoupila do vztahu jako osoba s deficitem uznání, takže hraje podobnou hru s partnerem – chce se líbit ho, aby to doplnildeficit. To se však pravděpodobně nestane, protože si za partnera nevědomky vybírá inkarnaci své nespokojené matky.

Manželské hry jsou dědictvím po rodičích

Podle Erica Berna, autora knihy „What People Play“, se komunikační strategie učíme z rodinného domu. Pozorováním vztahů rodičů máme tendenci kopírovat jejich chování. Tyto vzorce předáváme našim dětem, i když intenzita her se může z generace na generaci měnit. Když se ve vztahu potkají dva rodinné modely, zvláště ty extrémní, používáme různé nástroje a hry, aby se náš vztah podobal vztahu našich rodičů. I když je náš partner diametrálně odlišný od ideálu, stále se mu snažíme „vyrovnat“. Na tomto poli se odehrává pravidelná bitva. Často nebereme v potaz to, že když vstupujeme do vztahu s druhým člověkem, který má své potřeby, aspirace, vize světa, musíme si vytvořit společný nový vzorec a netahat za provaz jeden druhým směrem. , protože lano se dříve nebo později přetrhne.

Stojí za to vědět

Při hraní přebíráme roli Oběti, Záchranáře nebo Stalkera (podle Stephena Karpmana). Podle situace si vědomě či nevědomě vybíráme jednu z rolí. Mohou se však během hry změnit. Například se může ukázat, že se ze zachránce stane oběť a oběť - pronásledovatel.

  • Oběť – snadno ovlivnitelná. Stěžuje si na svůj osud, cítí se využitá a přehlížená. Z postoje bezmocného člověka získává mnoho výhod, jako je pozornost a soucit druhých.
  • Plavčík - pomáhá druhým, zbavuje je jejich povinností. Tato podpora však není nezainteresovaná – chce si potvrdit, že je potřeba. Počítá s vděčností, ale pokud ona nepřijde, dostaví se frustrace.
  • Stalker – myslí si, že je lepší než ostatní. Využívá příležitostí a lidí. Nutí je s ním počítat silou nebo manipulací. Kritizuje, ponižuje, zesměšňuje, zraňuje.

Manželské hry: vítězové a poražení

Když s tím všichni účastníci hry souhlasí, necítí se manipulováni nebo vykořisťováni – všichni jsou vítězi. Každá strana dostane, co očekává – pak je hra jako smlouva. Často jsou ale hry založené na manipulaci, citovém vydírání, ponižování, pak bolí vnitřnosti a vedou k uvolnění vztahu. Samotná forma komunikace mezi partnery se může ukázat jako neúspěch. Pokud spolu partneři nemohou mluvit, vstupují do slovních šarvátek, oba selhávají, protože ani jeden z nich neřeší jejich problémy. Pokud hrajeme opravdu tvrdou hru – ne nutně v násilných vztazích – pak musí existovat dva poražení.

Takimpříkladem mohou být klidné dny, které jsou formou úniku, uzavření. Pokud partneři nedokážou konflikt otevřeně vyřešit, situace doma se napjatá, objeví se hněv a utrpení. Taková pasivní agrese může vést k lhostejnosti vůči sobě samému a odtud je už jen krůček k rozchodu. Zdá se, že ženy často vítězí ve hrách v sexuální oblasti, které jsou jejich doménou. Cítí, že vyhrávají, když si kladou podmínky, ale z dlouhodobého hlediska jsou spíše poraženými, protože zmanipulovaný a potrestaný partner si může „zajistit“ sex jinde, nebo ze vztahu vycouvat, protože v něm není šťastný.

Ve hrách, kde jedna ze stran (nebo obě) využívá dítě, mohou prohrát tři lidé. Dítě se stává nástrojem ve hře, ale také přijímá rány samo.

Manželské hry: kdy skončit?

Stojí za to opustit hry, zvláště ty, které nám způsobují problémy a oba nás prohrávají – ať už krátkodobě nebo dlouhodobě. Klíčem k tomu je uvědomit si, že hru vůbec hrajeme, co to je a k čemu slouží. Pokud žena například používá citové vydírání, když muž chodí s přáteli, pak často k vypadnutí ze hry stačí upřímný rozhovor, odhalující jeho pocity a potřeby. Pokud má však žena hodně citové zátěže – např. její rodiče se rozvedli, a má tedy narušený pocit bezpečí, nebo ji např. její bývalý partner podvedl – pak pokud její současný muž odejde z domu, reaguje panikou.

V takové situaci může být nezbytná pomoc psychologa. Když jedna hra skončí, další může začít. Takové hry lze hrát po celý život. Rozchod s partnerem navíc neznamená, že si v dalším vztahu nebudeme hrát na nic. Naopak – je téměř zárukou, že vzor zduplikujeme. Nedostatek komunikace je první zásadní hrou, která vede ke zmatku a přehnanému výkladu. Vztahy nelze napravit bez upřímných rozhovorů. Proto, když poznáme, že se nás partner snaží zapojit do hry, provokuje nás známým způsobem, neměli bychom hrát. Je lepší se zeptat přímo, co tím myslí. Upřímnost vylučuje hru.

Bude to pro vás užitečné

Nejoblíbenější manželské hry

Co hrajeme nejčastěji? Repertoár manželských her je bohatý. Ženy jsou zkušenější hráčky, ale do výšin se mohou povznést i muži.

"IF NOT YOU …"- je oblíbená hra lidí, kteří se bojí převzít zodpovědnost za své životy. Často postihuje páry, kde muž vydělává a manželka se stará o dům a bydlístín mého manžela. Partnerovi tedy připomene, že právě kvůli němu nedělá kariéru. Cítí se provinile a snaží se jí tuto situaci vynahradit. Má spokojenost.

"JSTE ŠŤASTNÍ"- je hra, kterou hrají muži, kteří se cítí nepohodlí s vynalézavostí a ženskými ambicemi. Kritizací nebo ponižováním své ženy manžel maskuje nízké sebevědomí a snaží se snížit své napětí. Ze žárlivosti to „zasáhne“ její sebevědomí.

"HAPPY"- v této hře manželka přebírá všechny domácí práce a dokonce žádá o víc. Snaží se potěšit celou rodinu. Navíc toleruje náladu svého manžela, který čas od času její práci kritizuje. V důsledku vyčerpání však žena v určitém okamžiku selže, přestane se o sebe starat, začne si stěžovat na své zdraví.

"JÁ TĚ ZMĚNÍM"- hra spočívá v tom, že jedna osoba chce změnit druhou. Žena s tím, že „vychovává manžela“, automaticky vstupuje do role dospělého, je jeho matkou. Kdo vyhraje? Spíš by to bylo jako ve vtipu: žena si myslí, že se muž po svatbě změní, a on ne; muž si myslí, že se žena nezmění a ona se změní.

"TEPLÉ A CHLADNÉ"- nástroje v této hře jsou sex a erotika. Za prvé, žena odmítá mít s mužem sex. Když se k ní snaží přiblížit, ona se náklonnosti záměrně vyhýbá s tím, že mu jde jen o jednu věc. Když to muž vzdá, žena ho začne provokovat, například sexy outfitem, ve kterém se promenáduje po domě. Když to zkusí znovu, ona ho znovu odmítne. Přece to ten muž nevydrží. Hra obvykle končí zradou.

"GUESS-GUESS"- v této hře by jedna strana chtěla, aby druhá četla jejich myšlenky a touhy. Když tomu tak není, objevují se stížnosti, například manželka je nešťastná, že nedostává květiny, neslyší žádné komplimenty atd. Když manžel chybu okamžitě opraví, dostane komentář: „To se nepočítá. ! Mělo to být spontánní!" Zlepšení však nezaručují ani spontánní pokusy zalíbit se partnerovi. Finále hry? Pokud manžel není schopen uspokojit potřeby své ženy, nezaslouží si odměnu, jako je něha.

"HODNOCENÍ PUBLIKA"- tato hra vyžaduje publikum. On a ona řeknou rodině nebo přátelům o různých situacích, které se v jejich vztahu staly, a očekávají, že budou mít pravdu.

měsíčník "Zdrowie"

Kategorie:

Psychologie