Každý člověk, který zažil ztrátu milovaného člověka, truchlí po svém. Někdy trpí týden, někdy měsíc, někdy roky. Profesionálové se vyhýbají stanovení časových limitů, které by definovaly „správnou“ délku truchlení. Jsou však situace, kdy bezpečně vědí, že člověk své truchlení prožívá patologickým způsobem. Jaké signály to naznačují a co je patologický zármutek?

Anna před několika lety pohřbila svého dvouměsíčního syna. Pravděpodobně ji ztratila kvůli záhadné nemoci, běžně známé jako smrt v dětském pokoji. Neudělala nic špatného: nezanedbávala dítě, neignorovala příznaky jeho nemoci… Jednoho rána prostě vstala a malý Johnny nedýchal.

Ania strávila další roky svého života prakticky na hřbitově. Seděla tam celý den a doma pořád dokola zařizovala věci pro miminko. Na výročí chlapcova narození a smrti se zamkla a zůstala několik dní v posteli.

Nevrátila se do práce, ačkoli se jí společnost snažila pomoci: "Místo na tebe čeká, dej mi vědět, až se budeš chtít vrátit". Manžel zpočátku netlačil, ale přijímal další zakázky na splacení půjčky. Ale po nějaké době začal jemně naznačovat, že by si měla najít něco, co by mohla dělat. Koneckonců, mohou se pokusit znovu otěhotnět a pak by se jim mateřská dovolená hodila …

Ale pro Aniu byla myšlenka na další dítě jako rouhání. "Jak mi to můžeš navrhovat, když je můj syn mrtvý?" Anii byla diagnostikována deprese, kterou léčila 6 let.

Její manžel říká, že věřil v úspěch terapie až letos. Pár dní po synových narozeninách Ania náhle přestala žehlit a řekla mu: "Zapomněli jsme na Jasiekovy narozeniny!". "A díky bohu," pomyslel si…

Smutek je třeba zažít

Takové příběhy jsou každodenním životem psychologů pracujících v nadaci „Nagle Sami“, která se zabývá pomocí lidem, kteří ztratili své blízké. Specialisté je podporují v prožívání jejich smutku, organizují kurzy s psychoterapeuty a vytvářejí podpůrné skupiny po celém Polsku.

- Často nás kontaktují lidé, kteří najednou zůstali sami. Nevědí, co dělat, jak dál žít, hledají pomoc, nějaké tipy. Volají nám ale i lidé, kteří jsou dlouho ve smutku a nemohou se vrátit do normálního života - říká Marianna Lutomská,výkonný ředitel nadace.

Psychologové a psychiatři jsou přesvědčeni, že aby člověk po smrti blízkého mohl normálně fungovat, musí zažít truchlení. Znamená to dát si čas na šok, smutek a touhu po chvíli přijmout to, co se stalo. Specialisté nejsou schopni posoudit, kolik času potřebuje například matka, která právě pohřbila svého syna.

- V současné době převládá názor, že truchlení je něco individuálního a prožívání truchlení je u každého člověka jiné - říká Dr. Piotr Kiemrałowski, psycholog, psychoterapeut a člen nadace "Nagle Sami". - Proto dnes odcházíme od myšlenky, která byla dříve, že truchlení musí trvat alespoň šest měsíců, a pak byste se měli vrátit ke svému starému životu.

Stav smutku jako takový je stav ztráty nějakého vztahu (rodičovského, partnerského, přátelského). Čím lepší a pevnější je tento vztah, tím déle může trvat vyrovnávání se s jeho absencí. Přesto si každý psycholog dokáže všimnout známek, že truchlení daného člověka není správné, např. po velmi dlouhou dobu. Říkáme tomu patologické truchlení.

Příliš dlouhé, příliš intenzivní …

Délka trvání zoufalství po smrti milovaného člověka zjevně není jediným kritériem. Existují další příznaky, které by měly upozornit rodinu nebo dotyčnou osobu.

- Depresivní nálada, smutek, dokonce i vztek jsou normální příznaky, které se ještě nemusí znepokojovat, ale když vidíme, že se člověk velmi soustředí na prožívání smutku a neopouští tento prostor, můžeme mít podezření, že je nezvládání ztráty – vysvětluje Dr. Kiemrałowski. - Lidé prožívající patologické truchlení se po několika měsících nemohou vrátit do svých dřívějších rolí - matka, manželka, zaměstnankyně. Nedokážou se vrátit k žádné činnosti, která pro ně byla doposud důležitá. Mají příznaky deprese, které je drží mimo postel. Mohou ale také každý den sedět na hřbitově, vzpomínat na minulé události související se zesnulým, prohlížet si jeho fotografie, posedle se vracet k jeho vzpomínkám a neustále o něm mluvit.

Velmi charakteristické je také vytváření tzv oltáře, tedy místa vzpomínek na zesnulého, která se nesmí hýbat.

- Do místnosti, kde bydlelo např. zesnulé dítě, nikdo nesmí vstoupit, nikdo v ní nesmí nic měnit. I když by tento prostor byl užitečný, protože v domě jsou další děti, člověk trpící patologickou depresí nedovolí vyhodit oblečení a věci zesnulého – dodává Dr. Kiembijowski

Podle dotazovaného je zanedbávání vlastního zdraví běžným a rušivým prvkem tohoto stavu. - Stává se to lidem, kteřívěřte, že život nekončí rozpadem těla, ale po smrti je toho víc, říká odborník. - Cítí pak touhu spojit se s mrtvými na onom světě, sní o umírání, proto neberou léky a nestarají se o své zdraví. Je to taková sebevražda, ne radikální, ale prováděná na splátky.

Někdy je příznakem patologického truchlení apatie a někdy agrese - to, že nás zemřelý nechal na pokoji, že se nám osud tak vysmíval. Hněv se také může objevit, když se nás někdo z rodiny snaží vytrhnout ze zoufalství. Velmi často se s takovými lidmi zachází jako s nepřáteli, protože jim nedovolí pokračovat v bolesti nebo se živit svým smutkem.

Důsledkem může být i rozpad kontaktů, což je špatné, protože lidé ve smutku potřebují velkou podporu rodiny a přátel. Může to být rozhovor, ale i úleva od každodenních povinností, na které nemá trpící člověk hlavu: péče o malé děti, nákupy, úklid …

- Kontaktují nás lidé, kteří mají v rodině někoho, kdo se nemůže vyrovnat se smrtí partnera, dítěte nebo rodiče. Ptají se, jak mu mohou pomoci, jak by se měli chovat. Dělají si starosti o své blízké a chtějí to nejlepší, ale někdy jim nevědomky ubližují tím, že říkají: "Chyťte se." Taková slova nepomáhají - říká Marianna Lutomská.

Proto je jednou z aktivit nadace „Nagle Sami“ vytváření podpůrných skupin, které shromažďují lidi, kteří přišli o život a mají podobné zkušenosti. Někdy, když je nedostatečná, je nutná individuální psychoterapie a dokonce i zavedení farmakologické léčby.

- Podat truchlícímu antidepresiva samozřejmě nevyléčí příčinu jeho utrpení, ale zlepší mu to náladu tak, že se člověk bude moci dostat z této černé studny a dělat jiné věci. snáze se smířit s realitou – říká Dr. Kiemmłowski. - Proto v takové situaci musíte navštívit odborníka. Každý psycholog by měl mít znalosti o podpoře lidí v zármutku, měl by vědět, kdy je nutné nasadit léčbu a jakou (některé léky dokážou zmírnit emoce, jiné zlepšit náladu), kdy je nutná psychoterapie a kdy je nutná pomoc psychiatra. V Polsku k němu bohužel pacienti většinou přicházejí příliš pozdě, když jsou příznaky patologického truchlení fixované na mnoho měsíců. Pak je těžké jim pomoci.

Stojí za to vědět

Podle odborníků existují lidé, kteří jsou k takovému „nesprávnému“ truchlení obzvláště zranitelní. Všechny krize, neúspěchy a tragédie, které zažíváme, oslabují naši psychiku. Až se nahromadí se smrtí milovaného člověka, možnádostat se do situace, kdy se nedokážeme vyrovnat se smutkem. Patologické truchlení se často objevuje u dětí, které nezvládají své emoce, a také tehdy, když mezi zemřelým a trpícím bylo extrémně silné pouto (např. rodičovské) nebo patologické pouto - často se mluví o osobnosti závislé, tzn. osoba, která je závislá. která má malou sociální kompetenci, má strach z lidí a zesnulý byl jejím jediným pojítkem se světem.

Bezplatný telefon podpory pro lidi ve smutku nadace „Nagle Sami“: 800 108 108

O autoroviMałgorzata WójcikEditor, který má na starosti web. Novinář s 25letou praxí. Od začátku byla spojena s tématem děti a zdraví – pracovala mj. v časopise "M jak máma". Na mjakmama.pl se specializuje na těhotenství a porod. Soukromě - matka tří dospívajících dětí. Rád si čte a chodí se psem do lesa.

Přečtěte si další články tohoto autora

Kategorie:

Psychologie