Adopce dítěte - od rozhodnutí do příchodu dítěte domů uplyne dlouhá doba. O procesu mluvíme s Izou, adoptivní matkou dvou dívek, vychovatelkou a autorkou blogu www.naszmalyswiatek.pl. Z pochopitelných důvodů si přeje zůstat v anonymitě.

Adopce (latinskyadoptio ) - je forma přijetí cizího člověka do rodiny, čímž vzniká vztah podobný příbuzenskému. Dnes se v polském právu adopce nazývá adopce a chápe se jako právní uznání biologicky cizího dítěte za vlastní. Proces osvojení se řídí ustanoveními kodexu o rodině a opatrovnictví.

  • Jak si vzpomínáte na dobu od nahlášení do adopčního centra do zazvonění TOHOTO telefonu?

Iza:Konečně jsem cítil, že se náš život ubírá konkrétním směrem. Byla jsem připravená počkat, ale v porovnání s pokusem o otěhotnění jsem věděla, že to bude úspěch. Od své první návštěvy centra jsem se stal součástí světa, který mi byl doposud nedostupný.

S velkou radostí jsme se začali připravovat na adopci dítěte, provedli jsme malou rekonstrukci pokoje, koupili jsme mj. kočárek, postýlka. Většina adoptivních rodičů potvrdí, že TENTO telefon zazvoní vždy, když se neočekává.

Nevím, co je to za fenomén, vždyť na informace o dítěti čekáme od okamžiku získání kvalifikace, ale u nás to bylo přesně tak. Jeli jsme na dovolenou do zahraničí a po třech dnech jsme zjistili, že na nás čeká dcera. Cesta musela být zkrácena a nevyužité vstupenky objednané přes internet jsou uschovány jako suvenýr

Ochota adoptovat je ochota otevřít se dítěti, vzít ho do své rodiny a milovat ho bezpodmínečně takové, jaké je.

V současné době se čekací doba na dítě ve většině center prodloužila. Určitě je potřeba se na to připravit a pamatovat na to, že rodiče jsou vybíráni pro dítě, ne naopak. To znamená, že pár z pozdějšího kurzu může návrh dítěte obdržet dříve. V úvahu se berou různé aspekty, například zda je matka schopna na čas opustit zaměstnání a postarat se o své dítě.

  • Jaké byly první momenty? Kdy ses cítila jako máma?

Měli jsme samozřejmě velkou radost. Nebyl čas na přemýšlení, byl čas přesunout své myšlení do rodičovského režimu. Snažili jsme se mít asi 9leté dítě. Je to velmi dlouhé. Během této doby jsem popřela vědomí, že bych se jednou mohla stát matkou. Připadal jsem si trochu jako televizní divák, který sleduje film o šťastných rodinách. Když jsem v tom najednou dostal roli a mohl se stát její součástí, těžko jsem uvěřil, že se to opravdu děje.

Miloval jsem svou dceru od prvního okamžiku, ale chvíli mi trvalo, než jsem uvěřil, že jsem její matka. Stejné jako ostatní. Vůbec ne horší. Být každý den se svým dítětem, první úsměvy, slova, vědomé mazlení - tehdy jsem asi cítila, že je opravdu moje.

Při druhé adopci to bylo úplně jiné. Věděl jsem, že se setkáme s biologickou sestrou naší dcery, takže to, co jsme cítili, lze přirovnat k narození druhého dítěte. Dívky se do sebe zamilovaly od prvního okamžiku a mají k sobě velmi blízko.

  • Jak poznáte svou připravenost k adopci?

Adopce bohužel není pro každého. U nás stále přetrvává mýtus, že sirotci žijí v dětských domovech a čekají jen na příchod rodiny, která jim dá skutečný domov. Není to tak. Většina z těchto dětí má neregulovanou právní situaci, záležitosti se táhnou roky, a tím je připravují o šanci na novou rodinu.

V posledních letech se adopce nabízí také jako alternativa například k in vitro. A není to tak jednoduché. Musíte pochopit, že adopce není náhrada. Je to prostě jiná cesta k rodičovství. Do adopčního centra přicházejí většinou lidé, kteří se stejně jako my o své biologické potomky pokoušejí již řadu let. Proto je tak důležité vyrovnat se s vlastní neplodností, nedostatkem biologického dítěte.

Připravenost k adopci je připravenost přijmout celou biologickou minulost dítěte, hromadu zkušeností, které s sebou přináší. Toto jsou základní požadavky pro úspěšnou adopci.

Pokud nás bolest a stesk provází i nadále, může se stát, že místo radosti z adoptivního rodičovství přichází zklamání. V určité chvíli jsme s manželem cítili, že je čas uzavřít jednu kapitolu našeho života a vydat se touto cestou k rodičovství.

  • Manželské páry, které se cítí zralé na adopci, pociťují z celé procedury velký strach. Mohl byste jim dát nějakou radu?

Postup se může protáhnout velmi dlouho. Nejprve musíme shromáždit příslušné dokumenty, pak trvá měsíce, než zůstanemepozváni na školení pro budoucí rodiče. Ještě nás čekají různé psychologické testy a pohovory. Po skončení kurzu očekáváme, že kvalifikační komise rozhodne, že jsme připraveni dítě adoptovat.

Pokud jsme o svém rozhodnutí upřímně přesvědčeni, nebojte se procedur. Toto je chvíle, kdy se otevřít dalším lidem, kteří jsou ve stejné fázi jako my, a především se otevřít sobě a svému manželovi. Je na čase se nad mnohem více zamyslet a případně to napravit.

Bude to pro vás užitečné

CESTA K PŘIJETÍ

KROK 1.Manželský pár si vybere adopční centrum a od zaměstnanců
se dozví, jaké podmínky musí splnit, aby bylo možné adoptovat dítě.KROK 2.
Uchazeči předloží požadované dokumenty (životopisy,úplná kopie oddacího listu, potvrzení o příjmu,z kliniky pro závislosti, od praktický lékař zdraví, duševní zdraví, názory z práce, společná
foto), středisko žádá do rejstříku trestů o výrok
o bezúhonnosti
KROK 3.
Testy a pohovory s psychologem a pedagogem
KROK 4.Zaměstnanec navštíví kandidáty doma, zkontroluje
jejich životní podmínkyKROK 5.
Po dokončení skupinového školení komise vydá stanovisko
KROK 6Kvalifikovaní kandidáti očekávají na telefonu
s informací, že centrum může navrhnout konkrétní dítěKROK 7.
Budoucí rodiče se setkají dítě.
KROK 8.Rodina sestaví žádost za osvojení dítěte
Zaměstnanci adopčního centra pomáhají s jeho přípravou,podají k soudu žádost spolu s kompletní sadou dokumentů a zúčastní ses rodinou celý právní postup
KROK 9.
Obvykle probíhají dvě soudní jednání. Během prvních
soud souhlasí s převzetím dítěte domů. Po nějaké doběnásleduje druhá, dokončení právních formalit.

Postup se může lišit v závislosti na adopčním centru – kdokoli
může zavést další požadavky.

  • Které děti mají největší šanci na adopci?

Nejmladší a zdravé děti najdou své rodiče co nejdříve. Bohužel je jich málo, určitě méně než kandidátů na rodiče.

Většina párů si přeje adoptovat kojence kvůli možnosti být s dítětem již od útlého věku, přechází se z tzv. plenky do zralosti a protože tyto děti nenesou takové zavazadlo smutných zážitků.

Je třeba mít na paměti, že miminka přicházející k adopci jsou většinou menší resppřetížená, např. biologická matka pila těhotná (riziko FAS), kouřila, nechodila k lékaři, má duševní onemocnění. Při adopci tak malého dítěte se musíte připravit na to, že není jasné, do jaké míry to ovlivnilo jeho zdraví. Není však také samozřejmé, že se dítě bude vyvíjet abnormálně.

Navzdory tomu, že budoucí rodiče určují, jaké dítě by mohli přijmout, je důležité nedržet se těchto ustanovení rigidně, ale spíše se zaměřit na zvážení konkrétního návrhu dítěte. Znám případy, kdy rodiče prohlásili, že by adoptovali pouze zdravé dítě, a rozhodli se adoptovat mírně naložené 2leté dítě, protože měli pocit, že je to jejich dítě.

Adopce staršího dítěte je o to těžší, že do naší rodiny vstupuje s již zmíněnou náloží zážitků, často traumatických. Musí uplynout dostatek času k navázání pouta s ním a vytvoření nové, dobře fungující rodiny. Někteří psychologové říkají, že to musí projít, dokud bylo dítě bez nás. Ne každý je na to připraven.

Nejdůležitější je učinit rozhodnutí o osvojení daného dítěte vědomě, společně a po zvážení všech pro a proti. Je to rozhodnutí na celý život.

  • Kdy je nejlepší říct svému dítěti, že bylo adoptováno?

Adoptované dítě má právo dozvědět se pravdu o svém původu. Není se proto čeho bát a diskuse na toto téma odložit. Čím je dítě mladší, tím lépe bude snášet to, že se nenarodilo matce. Tím, že je vychováváme v otevřenosti k adopci, mu dáváme pocit, že i když to není naše biologické dítě, je námi bezpodmínečně milováno.

Když si přečtete svědectví adoptovaných dospělých, kteří se o adopci dozvěděli jako dospělí, můžete jasně vidět, že se cítí podvedeni rodiči, které tak milovali. Většina otců a matek, kteří žili tolik let ve lži, se uzavírá do mluvení o původu svých dětí a nechává je samotné se svými odhady. Je pro ně nesmírně těžké to všechno utřídit a pochopit, a přesto by se každý v jejich kůži chtěl o sobě dozvědět pravdu.

Někteří rodiče se určitě bojí, že je jejich dítě přestane milovat. A láska je něco, co cítíme, ne naše DNA. A ve většině případů se dítě o adopci stejně dozví. Je tedy lepší, aby tyto informace postupně a podle věku předávali milující rodiče a ne „laskavý“ člověk v nejméně vhodnou chvíli.

Cítím se jako matka přesně takových dětíMohl jsem o tom snít. Kdybych věděla to, co vím teď, ušetřila bych si mnoho let námahy, navštěvování lékařů, utrácení zbytečně peněz. Jen bych trpělivě čekal, až se mi narodí děti.

Pokud adoptujeme starší dítě, přirozeně si pamatuje svou biologickou rodinu. Člověk by však měl být vždy otevřený všem jeho otázkám a pochybám, povídat si, kdykoli cítí potřebu to udělat. Moje děti jsou momentálně ve fázi informace, že se mi nenarodily, protože maminka měla "nemocné bříško". Neudělalo to na ně velký dojem, ale opravdu chtěli vědět, že to je to, co na ně čekám. Speciálně pro ně jsme připravili album s fotkami a naším příběhem.

  • Jak připravit prostředí na příchod dítěte do rodiny?

Většina lidí se k informacím o adopci dítěte do rodiny staví velmi pozitivně. S rodiči jsme si hodně povídali, seznamovali jsme je s tím nejdůležitějším, co jsme se v centru naučili. Dbali jsme na transparentnost adopcí a požádali jsme je, aby otevřeně a svobodně vyprávěly příběh svého původu dítěti.

V rodině již byly biologické vnučky, proto jsme požádali, abychom s adoptovaným dítětem nezacházeli jinak. Myslím tím nejen to, že dítě může být diskriminováno, ale naopak - tety a babičky mu mohou chtít "kompenzovat" všechnu újmu nepřirozeným zdůrazňováním faktu adopce. A má se cítit jako jeden z nás.

Pokud jde o další okolí, nezakrývejte fakt, že dítě adoptujete, ani se tím příliš nevytahujte. Moje pravidlo je, že neříkám všem, že moje děti jsou adoptované, protože nechci, aby to nějak ovlivnilo to, jak jsou vnímány. Pokud naopak situace vyžaduje někoho o tom informovat, věnuji pozornost spíše sobě než dítěti s tím, že jsem adoptivní matka.

Stojí za to vědět

1.Lidé, kteří jsou pouze partnery v partnerství, nemají ze zákona povoleno žádat o adopci. Rovněž není možné osvojit dítě jedním z manželů, pokud s tím ostatní manželé nesouhlasí.

2.Předpokládá se, že mezi osvojitelem a osvojencem by měl být „přiměřený věkový rozdíl“. Je obvyklé předpokládat, že by neměla přesáhnout 40 let.

3.Zákon nestanoví výši příjmu, který je potřeba k podání žádosti o adopci. Rovněž neuvádí počet pokojů, které musí mít pár, aby dítěti zajistil slušné životní podmínky.

4.Postižení nediskvalifikuje kandidáty, vše závisí na stupni postižení. Nejdůležitější je, aby toto omezení nebránilo řádné péči o dítě. Kandidáti jsou však diskvalifikováni z důvodu mentální retardace.

„Zdrowie“ měsíčně

Kategorie:

Psychologie